Andre Chabot

Dvojakost dveří

Galerie Navrátil | 25. 4. 2016–24. 6. 2016

Jen opravdu několik málo výtvarníků vystavovalo v obou galeriích Míly Navrátila tak často a opakovaně jako francouzský umělec Andre Chabot. To jednoznačně vypovídá o nadstandartních vztazích umělce a galeristy. Tato Chabotova výstava, nazvaná „Dvojakost dveří“, je již u Míly jeho osmá, po prvních třech v Galerii Litera v letech 90-tých, jsou všechny další spojeny již jen s Galerii Navrátil. Poslední dvě byly uspořádány vždy k jeho kulatým jubileím a nejinak je tomu i dnes, zde ve Vítkovce. „Předpokládané hroby hrdinů Julese Verna“ k 65-tým, „Maskovaná smrt“ k 70-tým a nyní „ Dvojakost dveří“ k 75-tým narozeninám. Mimo všechny možné přívlastky je Andre hlavně fotograf, nepřetržitě dlouhá léta hledající a navštěvující hřbitovy a jejich hroby. On sám sebe nazývá sběratelem hrobů. Urputně, s neutuchající posedlostí, důsledností, důkladností, ale hlavně závislostí, objíždí prakticky po celém světě místa posledního lidského spočinutí a dokumentuje fotoaparátem tichou a důstojnou krásu funerální architektury. Od jeho prvních fotek vojenských hrobů ve východní Francii k dnešnímu dni je již těch fotografií bezmála 200 tisíc! Ve svém oboru prakticky nemá konkurenci, je již dávno uznávanou a vyhledávanou, přednášející a publikující autoritou.

Na tuto výstavu přivezl Chabot v rolích 17 velkoformátových digitálních tisků na plátně. Tuto formu a techniku zpracování již použil při jeho poslední výstavě zde, před pěti lety. Ze 17 jsme nakonec vybrali a nainstalovali 14 pláten. Výběr a následné sestavy na zdech se několikrát měnily a převěšovaly, až ke konečnému konsensu. 11 z vystavených fotografií najdete i v krásné knize, knížce, kterou Andre k výstavě přivezl. V ní je těch foto-stránek ale 144, takže tohle zde je jen malá ochutnávka, i když slušně zvětšená. Na rozdíl od knihy je u fotek na plátně záměrně změněna ostrost i barevnost, a přidána zrnitost. Hra s technikou a pigmentem. Dvojakost dveří. V každodenním životě každý z nás otevře nespočet dveří, které necháme otevřené, nebo je zavřeme. Těmi samými dveřmi, stejně jako u většiny z nich i ostatní lide, můžeme vstoupit a zase odejít, nebo pro odchod zvolit dveře jiné. Často automaticky a většinou bez následků. Každé další otevření nám dává další a jiné možnosti, i důvody a důsledky otevírání dveří jsou jiné, primárně a očesaně ale někam vstupujeme a pak odcházíme, můžeme, často musíme. Nadneseně koloběh života v dveřním provedení, otevíráme a zavíráme, vstupujeme a vystupujeme. U dveří na plátnech, tedy na hřbitovech, je to jinak. Některé jsou jen symbolem, dveřmi naznačenými, kterými nikdy nikdo neprojde. Dveřmi na hrobech, do hrobek projít i můžeme, především abychom doprovodili blízkého člověka na poslední cestě, nikdo z nás ale zůstat nechce a těmi samými dveřmi zase odejdeme. Rádi. Jednosměrka to bude, až doprovodí nás. Společným motivem výstavy, spíše tedy submotivem, jsou tedy dveře, symbol vstupu do míst bez návratu, dveře v různých podobách, z různých materiálů, často ještě zamřížované, skromné i okázalé, bohatě sochařsky zdobené. Dveře na hrobech, hrobkách, jsou hranice, přechody mezi životem a smrtí, jen zřídkakdy se otevírají, často již nikdy. Silné náboženské symboly, výklady, opory – kříže, svatí, trnové koruny, hořící srdce, andělé, atd., různé nevyřčené citace a interpretace.

Na obálce výše zmíněné knihy je fotografie, použitá na pozvánku i plakát k výstavě. RIP (Rest in Peace), odpočívej v pokoji, epitaf k poctě zemřelého. Máchnutí kosy život ukončilo, zde ve výtvarné kompozici plní i funkci demonstrativní, výstražnou, pro toho za dveřmi i ochrannou. Fascinující jsou kovová vrata u hrobu na Milánském hřbitově, oprýskaná časem, pobitá hřeby, zajištěná závorou s kruhem a hlídaná bytostí ne z tohoto světa, okřídleným ďábelským skřetem. Ozdobně zdobené dveře na hrobě v Toulouse jsou po stranách na plátnech podepřeny dvěma štítovými stavbami, zleva z belgického Huy, zprava z korsické Bastie. Pravděpodobně ruka anděla s pochodní jen naznačuje, zve na poslední soud. Pochodeň života. Natvrdo zazděný vstup do hrobu v Bastii jednoznačně říká, že již není o nikoho dalšího zájem. New-yorský hrob, se svoji monumentální trojicí, ukazuje silné napojení pohřbeného na egyptskou mytologii. Každý hrob, každé dveře – mnoho příběhů a mnoho různých výkladů. Atlet, svalnatý muž, klečící a za kruh visící, tvář svou zakrývající, je vyobrazením zemřelého, nebo obrazem pozůstalého, zdrceného, zoufalého, marně se snažícího vstoupit?! Mladá žena v dlouhých šatech na schodech berlínského hrobu, v nezměrném žalu a nesmířená se smrtí, tak toužící po jakémkoliv znamení ze zádveří.

To bylo jen pár naznačených výkladů k několika fotografiím. Andre Chabot je tafofil (od řeckého taphos=hrob), tedy člověk, toulající se s fotoaparátem po hřbitovech, s velkou vášní, pokorou a respektem. Ačkoliv tak rád a tak často mezi mrtvými a hroby, sám je opravdu stále živý, navíc vtipný a společenský. Vždy tvrdil, že se smrti moc bojí, ale jeho cesty za hroby byly cestami nejen za estetikou, výtvarnem, krásou a klidem hřbitovních parků a sídlišť, ale i jistou formou otužování a v neposlední řadě i vlastní přípravou na onen den. Má obrovskou výhodu a štěstí, že na tu svoji hřbitovní turistiku není sám, od začátku je mu velkou oporou a jistotou jeho žena Anne. Všechna fotoplátna jsou dole na podlaze doplněna vlastní jednokolejkou, tratí, která má pro každého z nás svoji konečnou stanici, svoji zarážku! Cesta až ke dveřím!

Každý hrob na Chabotových fotografiích je vlastně jeden příběh, nebo jeden hlavní příběh, na který se nabaluje několik příběhů dalších. Je to příběh zemřelých a jejich pozůstalých, ale v tomto případě i příběh samotného Chabota, který se tak trochu stal svým přístupem u všech hrobu svého života také pozůstalým. Bezmála 200 tisíc fotografií, 200 tisíc základních příběhů. Život a smrt! Život Chabot miluje a umí si ho užít. A smrt? Dle mého se moc smrti bát nemusí, naopak jsem přesvědčen, že až někdy jeho čas přijde, bude mít významná privilegia, na rozdíl od většiny z nás, což se ostatně ukáže dle tradice za dalších pět let!
Děkuji za pozornost!

M. Horák, Praha, 25. 4. 2016