Joan Hernández Pijuan

Obragrafica II

Galerie Navrátil | 26. 1. 2015–27. 3. 2015

Joan Hernández Pijuan – „Obragrafica II“ Dobrý večer! Poslední předprázdninový měsíc roku 2012 bylo v Liteře prezentováno grafické dílo Joana Hernándeze Pijuana na výstavě „Obra grafica“. Tehdy 21 adjustovaných listů z let 1982-2001. Dnešní výstava, zde ve Vítkovce, na tu první navazuje, v daném tvůrčím období ji doplňuje a rozšiřuje. Proto také „Obra grafica II“. Tentokrát 19 volně pověšených listů z let 1984-89. Hernández Pijuan, více katalánský, než španělský malíř, kreslíř a grafik, byl celý svůj život spjatý s Barcelonou. Od expresionistických a neformalistických začátků postupně přechází k důrazu na hmotu, výraz a význam. Lyrická tvorba reflektuje krajinu, půdu, rodnou zem a s ní spojené autorovy vlastní prožitky a vazby. Ač ve výrazu často abstraktní, celý život bojoval se svým zařazením mezi abstraktní umělce. Sám vždy říkával, že jeho práce je přísně založena na skutečnosti a na její interpretaci vlastním výtvarným jazykem. Skutečností je pak především soubor celoživotního vnímání a vstřebávání syrové, drsné, ale krásné katalánské přírody. Obdiv k ní. Viděné a zaznamenané okamžiky, představami dotvořené, pak zpracovává pomocí struktur a soustav čar, ploch a znaků do zjednodušeného, až minimalistického výtvarného výstupu. Snaží se vidět, pochopit a definovat to nejpodstatnější, nejdůležitější a to již nepustit. Ostatní viděné potlačit, tím zdůraznit pro něho primární skutečnost. Silná a opakující se témata – krajina, stromy, domy, květiny, vázy atd. neopouští, zpracovává je v různých variantách a cyklech, kdy základní motiv rozvádí dále jen barevností, hutností barev, hmotou čar a ploch. Úporná snaha oprostit se od balastu a dotknout se podstaty. Hernández je mistrem grafických technik, mistrem při práci s hmotou, barvou a výrazem. Tichá, ale silná výpověď. Všechnu onu divokost, nesvázanost a svými projevy a vlivy i bohatost a hlučnost přírody si ve svém nitru a pro sebe ztišil, převedl do ticha, aby teprve toto ztišení, zklidnění mohl po svém a pro nás přenést na plátno, nebo papír. Bez onoho vnitřního převodníku by pro něho spatřená výrazná skutečnost, s přidanou hodnotou emocí a fantazie, byla pravděpodobně výtvarně neřešitelná. Existenciálně neřešitelná. Své oblíbené motivy pak zpracovává v malbě i grafice. Odmocněnou skutečnost, třeba jen v podobě vlnovky, nebo zdvojené čáry nechá explodovat klidně na třímetrovém plátně. A sdělení funguje dokonale, estetika, čistota a naléhavost viděného a dále sděleného. Tedy jen, potká-li se s fantazií a estetikou vidícího. Pak je pro připraveného dojmem z Hernándezova díla jen neztišená síla. Radost i smutek, pohyb a vášeň. Fascinující a výjimečná je ona uchopitelnost neuchopitelného, kdy autor zkratkou, gestem, silou a hmotou čáry, nebo plochy dokáže extrahovat to zásadní z viděného a to pak sdělit poetikou a naléhavostí své až kaligrafické řeči. Jak již bylo zmíněno výše, visí zde 19 grafických listů, záměrně neadjustovaných. V souborech „Cases i arbres“(Domy a stromy), „Des de la finestra“(V okně), „Landscape“(Krajina) a „Planta de saló“(Živá země). Samostatně pak „Gerro i flor“(Váza a květina), „Camí“(Cesta), „Gerro“(Váza), „Gerro amb flors“(Váza s květinami), „Flor sombre verd“(Květina na zelené) a „Verd i orla negra“(Zelený a černý rámeček). Litografie, linoryty, akvatinty a suchá jehla. Hernández Pijuan je umělec pokorný, citlivý, poetický, nikoliv nostalgický, nebo sentimentální, i když to tak muže ve výsledku i působit. Jeho bohatý vnitřní svět se projektuje skrze zvolené a v čase osvědčené prostředky do značně zredukované a zintimizované podoby. Práce převážně s černou, ale i hnědou, nebo zelenou, zvýrazňování, nebo utlumování linek, čar i celých ploch. Cílem je vždy nechat se pohltit skutečností, místem, prostorem a časem, nelehce a disciplinovaně se oprostit od všeho navíc. Roky hledal své limity, učil se vnímat a rozumět tichu. Stát se nakonec sám součástí onoho nepřetržitě hledaného a nalézaného ztišení. Po přenesení záznamu na plátno, nebo papír se může vše opět naplno rozeznít. Já si úplně na závěr jen přeju, aby se toto ukočírované ticho naplno rozeznělo i zde, v galerii Navrátil.
Děkuji za pozornost!

M. Horák, Praha, 26. 1. 2015