Ivan Jilemnický

Galerie Navrátil | 9. 9. 2014–3. 10. 2014

Ivan Jilemnický (1944–2012) byl zvláštní osobnost. Nemusil vytvářet žádné umělecké artefakty, život se v jeho přítomnosti proměňoval v jakýsi umělecký životaběh. Od počátečního pozdravu – bouřlivého „Ahóój“ bylo jasné, že se účastníme nekonečného svátku. Ale ten svátek se odehrával uvnitř, v Ivanově hlavě nebo duši. Byl člověkem, pro kterého bylo umění a svět kolem umění nenahraditelnou životní mízou. Tím spíše, že umění mu bylo i zásadní výpovědí i životní inspirací. Nejvyšší komunikací. To v umění hledal. Když to nenacházel, byl znuděn. A zajímal ho tvůrce, člověk, bez něj bylo dílo nehotové, bylo jen otiskem člověka. Jeho věrnost kraji nebo lépe místu byla příslovečná. Místa, která si oblíbil, tedy ve kterých současně žil, byla pro něj skoro posvátná. O Hořicích, městu dětství, mládí a studií, je to dostatečně známo, ale je nutno se zmínit také o Praze. Procházeje ulicemi Starého Města a Malé Strany, spokojeně si pokyvoval hlavou lemovanou mohutným vousem a korunovanou nepostradatelným kloboukem. Když vycestoval do Itálie nebo do Paříže, upřímně se těšil domů. Oblíbil si i nenápadné Strašnice, které si trochu upravil podle svých představ. Jeho dvě pískovcové sochy stojí v parku, kde se říká „Na vinici“ a další je v zahradě Trmalovy vily. „V žádném případě bych se neodstěhoval na takovou periferii, jakou jsou Holešovice“ řekl mi, když ho sem zavedla nějaká vernisáž. Určitě to způsobily strašnické zahrady a parčíky. Ivan totiž nutně potřeboval kontakt s přírodou. Ivanův ateliér je obrovským oknem vtažen do světa velké zahrady, která je v Hrachovci nad Hořicemi. V tomto pozoruhodném obytném ateliéru, navrženém přítelem, architektem Petrem Keilem, obklopen starou zahradou, sochař vytesává a vysekává to, co ho obklopuje: nespoutaný život deroucí se za světlem, za tajemstvím. Je v přírodě, pracuje s přírodními materiály, dřevem a pískovcem. Nechá se vést organickými tvary skrytými ve dřevě i v pískovci, potom do nich zasáhne, přeruší je, vloží do nich jiný prvek. Mnohdy je socha téměř sousoším, protože se skládá z více elementů, které sice vytváří jednolitou sochu, ale ta vzniká jejich protnutím, opřením… Ivanovy kresby dokládají jeho způsob přemýšlení o soše jako o přírodní síle, často vedené vztlakem vzhůru nebo naopak, jakoby vanoucí do horizontál. Pavel Rejchrt píše o „Lvu ševelícím vánkem a zase Holubici vichrem znějící“. Mnohé kresby jsou studiemi k pozdějším sochařským realizacím, jiné dokládají určitou svobodnou kreslířskou vůli. O této volné, nesochařské tvorbě svědčí ale především jeho obrazy. Ivanovy sochy by většinou měly být viděny na vhodném místě v přírodě. Potom se ty zvláštní, organické tvary stávají naprosto přirozenou součástí krajiny. Bylo již leckde připomenuto, že Ivan měl v oblibě Henry Moora a především Hanse Arpa. Tady bychom asi mohli najít jeden ze zdrojů jeho záliby v nejjednodušších tvarech a primitivních až šamanských sochách. Jsou typické pro jeho nejranější období. Vypadají někdy spíše jako sochařský nedodělek, ale v tom primitivismu je jejich provokativní archaičnost. Magická lapidárnost mohla být později využita u propracovanějších soch, které se skládaly z několika segmentů. To se již sochař spíše přikláněl k ryze přírodním, vegetabilním organismům. Ještě později začaly převládat duchovní inspirace, nejvýraznějšími příklady jsou monumentální vertikální sochy – dřevěné sloupy představující biblické sloupy – Oblakový, Ohnivý nebo „Vyhnání z ráje (Ohnivý meč)“ a jiné. Toto výrazné Ivanovo období bylo dobře zachyceno v knize „Před tváří Boží“. Zde se rovným dílem doplňovali fotografie Ivanových soch s básněmi a texty Pavla Rejchrta. Téma barvených, vertikálních sloupů, jako velkolepé zvěsti využil roku 2009 i na poslední výstavě „Život? Život!“ V Galerii plastik v Hořicích v Podkrkonoší. Červený sloup byl obřím otazníkem a modrý vykřičníkem. Vrátil se tak k lapidárnímu výrazu svých počátků, obsahově však dospěl na své cestě k vrcholu své buřičské moudrosti. Petr Štěpán, srpen 2014