Federico Vecchi

Galerie Navrátil | 11. 3. 2013–19. 5. 2013

Federico Vecchi
narozen 1980, Scandiano, Itálie
2011 absolvent Accademia di Belle Arti di Bologna


Mladého umělce lze srovnat s embryem. To ve svém vývoji prochází všemi stádii života, počínaje rostlinou přes živočichy, kteří dýchají žábrami, až k savci a poté k člověku. Mladý umělec prožívá ve svém vývoji celou historii umění, malířství zas v celé historii umění hledá samo sebe. Malířství se nejdříve musí osvobodit od magie, která je důsledkem nadvlády mýtu a náboženství. V renesanci je vizuálně a anatomicky správné zobrazování dovedeno k dokonalosti. Impresionismus uvolňuje cestu abstrakci. Malevičův čtverec nebo Mondrianovy obrazy jsou uznány jako malířské umění. Malíř informelu pracuje s barvou natíráním nebo vyléváním. A skutečně se dostává do přímé konfrontace s barevnou pastou a s barevnou tekutinou. Začíná chápat materii barvy a její substanci. Vzniká hluboká smyslová zkušenosti s barvou v její konkrétnosti. Umění jde ještě dále. Konkrétně chápaná barva, objekt, použitý k montáži, jsou obklopeny děním v pohybu. Vzniká umělecká performance. Reálná událost je vnímána všemi pěti smysly. Federico Vecchi pronikl až k substanci barvy, kterou si vychutnává s přirozeným estetickým citem sensitivního Itala.

Dosud jsme popisovali historické pozadí jeho vývoje. Měli bychom ale pozorovat i jeho současné umělecké okolí. Mnohé se přihodilo. Byly zformulovány mnohé mezníky. Žeň byla bohatá. Vše, co je dnes uměním, se odehrává na náhorní plošině. Je obtížné docílit činů s potencí velkých změn. Pro vybudování nových věcí je třeba nové perspektivy. Potřebujeme analyticko-hermetické činy. Sensitivní talent Federica Vecchiho si zjednává respekt. Přísná doba avantgardy je minulostí. Člověk už se nemusí uchylovat pod ochranu dogmatu, vymezeného cestovního plánu, vše už je (zase) dovoleno.

Federico Vecchi se zabývá kresbou, předmětnými strukturami, konstrukcemi, kompozicemi, často volí cestu jakoby pozpátku. Jeho studium ho naučilo využívat vlastní substanciální hodnotu barvy a smyslové vyzařování objektů. V mnoha jeho současných pracích nabývá na významu asociativní (symbolická) hodnota objektů. Začíná použité objekty pomalovávat. Nejde zde už o divokou sílu novosti, která provází používání konkrétních objektů v kolážích a instalacích, od dadaismu po hnutí Fluxus. Vzniká nová poetika. Teď se tvoří citlivě, za pomoci už existujících prvků. Aby se proti novému postavilo něco ještě novějšího. Dokud potrvají vnější podmínky, bude se umění stále obnovovat a nikdy se nevyčerpá. Existovaly a dále budou existovat velká období uměleckého vývoje, ale i ta méně přínosná. Ale stále bude vznikat něco nového.

Hermann Nitsch prof. Dr. h. c.
(Překlad: Magdalena Živná

Federico V E C C H I – „ C A V R I A G O „

 
 

Dobrý večer!
Ač venku opět zimně přituhlo, zde v galerii ve Vítkovce, na první letošní výstavu, jaro dorazilo. S explozí barev a motivů mladého italského umělce Federica Vecchiho. I když barevností jsme spadli spíše rovnou do vrcholícího léta! Možná rovnou do italského léta v provincii Reggio Emilia, nebo města Cavriago?! Nebo?! Na webových stránkách autora jsou v hodně stručném životopise uvedeny jen čtyři skupinové výstavy, což by tedy znamenalo, že je tato výstava u Navrátila jeho vůbec první samostatnou výstavou. Původem sice Ital, životní cestou a filosofií pak jazykově vybavený Evropan, dnes usazený ve Vídni. Co je ale v životopise dvaatřicetiletého Vecchiho více než zajímavé a pozoruhodné, jsou jeho pracovní setkání s třemi význačnými světovými velikány moderního výtvarného umění. S dnes již nežijícím Američanem Sol le Wittem v roce 2004 a dvěma rakouskými obry – Hermannem Nitschem, kterému od roku 2008 dělá asistenta, a Erwinem Wurmem, kde je spolupráce teprve na začátku. Zcela jistě na něho všichni tři měli a mají svůj vliv, logicky největší pak pochopitelně Hermann Nitsch, u kterého Federico lehce potlačil své osobní umělecké ambice a bezvýhradně, nejen malířsky, „slouží“ této světové značce. Slouží v uvozovkách. Není a nemůže to ale být vztah jednostranný, ona příležitost a hlavně zkušenost jsou nenahraditelné a k nezaplacení. Vždy to ale přes všechny nesporné výhody nese samozřejmě i rizika. Strašně obtížně a komplikovaně se často hledá vlastní cesta, výraz, stín takových silných osobností je příliš velký! A dále, není-li to přímo jeho primární a zcela postačující volba, zůstává pomalu a takřka nevratně jen týmovým hráčem, sice v nejvyšší lize, ale stále jen v cizím dresu.

Federico kreslí, maluje, vytváří objekty, koláže i asambláže. Jeho kresby tužkou, nebo tuží jsou pro mě osobně nejsilnější a nejpřesvědčivější. Zde na výstavě je 14 obrazů z loňského a letošního roku. Obrazů různých rozměrů a dokonce i tvarů, malovaných většinou kombinovanou technikou akrylových a olejových barev na plátně, nebo lepence. Svobodu při malbě, při práci s barvou, nechává přecházet, ohraničovat osobitým napínáním pláten, konstrukcemi rámů, celkovou přípravou k malbě, což je u něho již skoro konceptem. Miluje barvu a barva miluje jeho. Barvu nahazuje, nanáší, nalévá, nechává stékat, kombinuje, míchá, znovu a znovu do pohybu a toku barev vstupuje, více či méně zasahuje a upravuje. S barvou neustále komunikuje, vysílá informace a čeká na reakce. Soustředěně, urputně i nedočkavě posuzuje a vyhodnocuje také komunikaci mezi jednotlivými barvami a jejich nekonečnými kombinacemi. Rozbíjí řád, učesanost, harmonii, aby ale nakonec pomocí nahodilostí a díky empatii a citlivosti, stejně v chaosu instinktivně jiný řád nalezl. Někdy je výpověď silnější, až brutální, navozující neklid i nesouhlas, jindy se bouře fyzična zklidní projevem i barevností až do melancholie. Není vůbec podstatné, jestli v tom někdo vidí snové záznamy krajiny, mnohonásobné zvětšení detailů fantaskních celků, nebo jen emocionální záznamy o stavu ducha. V oblasti abstraktní exprese nebo expresní abstrakce již nikdo nikdy nepřijde pravděpodobně s něčím absolutně novým, ohromujícím a převratným, vždy půjde jen o různé odvozeniny, modifikace, pokračování, jinak zabalená, nebo pojmenovaná sdělení. Ona rozdílnost pak je a vždy bude dána osobností, individualitou každého z autorů. Federico Vecchi je pořád teprve na začátku dlouhé a komplikované cesty. Mám z jeho obrazů pocit, že od začátku s barvou nebojuje, chce jí pouze pochopit, snad zčásti ovládnout a někam nasměrovat. Barva je pak vždy v hlavní roli, malíř se stává jen alchymistou realizací své barevné obraznosti. Barva si často žije svým vlastním životem, nedělá si nikdy zcela co chce, ale nakonec vždy překvapí a má poslední slovo.

Láska, obdiv, respekt i úcta k barvě, u Federica až existenciální nutnost a závislost, to vše jsou ty nejlepší předpoklady k obtížnému hledání, nalezení a především pak potvrzení vlastní umělecké identity. Jak se mu to zatím daří, můžete nyní posoudit sami!

Děkuji za pozornost!

M. Horák

 

Praha, 11. 3. 2013