Poslední

Galerie Navrátil | 26. 11. 2012–18. 1. 2013

Výstava v rámci projektu „Rok Berana“.

Vystavující: Natalia Akovantseva, Zuzana Dvorská Šípová, Leoš Suchan, Luboš Vetengl

Cyklus výstav nazvaný „Rok Berana“ pomalu vrcholí, a proto bych rád dnešní úvodní slovo věnoval nikoliv až tak vystavujícím, ale panu profesoru Zdeňku Beranovi, dlouholetému pedagogovi pražské AVU, tvůrci malířské školy Klasických malířských technik a člověku, kterého si vážím. Autoři výstavy, slečna Natalia Akovantseva – patří mezi jeho čerstvé absolventy, slečna Zuzana Dvorská Šípová a pánové Leoš Suchan a Luboš Vetengl, kteří část studia strávili v klasickém malířském atelieru pod jeho vedením, tento úmysl se mnou sdílí.

S panem profesorem spolupracuji, dovolím si říci „již dlouho“, jedenáct let jsem byl jeho asistentem na AVU, jsem rovněž jeho žákem, a tak mám vskutku o čem vyprávět.

Rád bych pana profesora představil prostřednictvím historky, kterou jsem s ním ve škole skutečně zažil, je pravdivá a pro něho typická, a která mnohé napoví o jeho přístupu k tvorbě a k životu.

Role náhody, nahodilosti v tvorbě Zdeňka Berana.

Jistý student přinesl do atelieru na klauzury tři obrazy a objekt, které měly dohromady tvořit instalaci. Černý objekt připomínal otevřenou, plochou prázdnou rakev, a tak pan profesor zbystřil. Nicméně shledal precizně vyrobenou bednu, bez jakékoliv známky poškození za příliš vypreparovanou a neživotnou a začal tajně uvažovat o nějakém zásahu. Na podlaze, vedle objektu ležel asi metrový zbytek provázku, který odpadl při vybalování. Když studenti odešli na přednášky a zůstali jsme sami, Zdeněk se zaujatě pustil do oživování ztuhle vypadající instalace. „Chce to trošku náhody, sakra“ pravil nahlas směrem k sobě. V duchu jsem se děsil toho, co se asi bude dít, pan profesor se totiž tvářil nanejvýš významně. On však sebral z podlahy onen kousek provázku a začal se poněkud nervózně, ale zároveň jakoby bez cíle pohybovat po atelieru. Kdykoliv procházel kolem bedny, zatvářil se, jako že o její existenci nemá tušení. Když ji takto míjel po několikáté, provázek „nechtěně“ vyklouzl z jeho dlaně a dopadl do prázdných útrob objektu. Pan profesor došel plynule k oknu, tam se prudce otočil a pak utíkal zpět, podívat se na to, jak se umělecké poselství bedničky vlivem jím inscenované „náhody“ zvelebilo. Objekt prozkoumal nejprve pohledem, jsa nespokojen, provedl korekci polohy špagátu špičkou boty. Když ani to nepomohlo, zklamání z nefungování nahodilých jevů počalo sílit. Nicméně vybaven od přírody urputnou vytrvalostí, jal se celou sestavu úkonů zopakovat. Dílo se však zkrátka nedařilo. Nakonec provázek odkráčel i s nespokojeným aktérem někam do prostoru školy, přilepen žvýkačkou, která kdysi uvízla ve vzorku podrážky profesorovy boty.

„Taková potupa“ pomyslel jsem si. Připravil jsem proto provázek jiný, od prvního k nerozeznání. Zdeněk se po chvíli vrátil, vyhrnul rukávy, zaklekl k objektu se slovy: „ Nedá se nic dělat, musíme tomu trošku pomoct“. Za okamžik byl provázek naaranžovaný v poloze „jak má být“, parametry náhody tím byly beze zbytku naplněny, kontext s bednou také a přesah k obrazům měl konečně naději. Když se vrátili studenti z přednášky, byl komentář následující: „ Podívejte náhoda. Palba…“. Vyvstala však poslední pochybnost: „To víš Pavle, já to znám, půjde kolem ňákej blb a zakopne o to a máme po náhodě“. Jdi a sežeň lepidlo a já to trošku podmáznu ať to drží“. A tak jsme nakonec a pro jistotu celou akci ztvrdili množstvím lepidla. Příhoda se udála v roce 1999, tím studentem je Dr. A. Adam Pokorný, nynější asistent profesora Strettiho.

Tato na první pohled úsměvná historka však vypovídá o něčem mnohem hlubším, než by se mohlo na první pohled zdát. Například o tom, že umělcovo vnímání a reflexe světa, který ho obklopuje může být v zásadě dvojí:

1/pasivní, kdy jeho práce postrádá onu jiskru, ten správně odměřený kousek pochybnosti, drzého ptaní, odvahy, experimentu a neumělosti. Jeho role katalyzátoru, zprostředkovatele a tvůrce názoru zároveň, inspirovaného krásou či protiklady světa se tak vytrácí. Něco tam zkrátka chybí. Stává se pouhým obdivovatelem, který svůj obdiv tlumočí. Byť skvěle.

2/aktivní, s dávkou nepokory ve správné míře, podpořené talentem, citem pro věc a zkušenostmi. Tedy například typ umělce jako je Beran, který se sice nechává oslovit viděnou realitou, tedy nepracuje primárně s imaginací, avšak z viděné skutečnosti vybírá jen to, co přesně koresponduje s jeho záměrem. Zbavuje realitu přirozeného kontextu s okolím a tím v divákovi zasévá zrnko pochybnosti a nechává klíčit nejistotu. Vzpomeňme jeho torza, práci s výřezy či detaily. Výrok „v malování je něco božského, je to stvoření nové reality. Podívejte na Rembrandta“ patří k Beranovým oblíbeným. Nevím sice jak je Beran na tom s křesťanstvím, ale domnívám se, že právě ona dávka drzosti kterou ve své tvorbě disponuje v kombinaci s přesným odhadem svých možností, je to, co je Bohu milé. A tím se dostávám opět příběhu s provázkem. Pokoušet se vyrobit náhodu může skutečně buď jen blbec- a ten ji stejně ani v nejmenším nenapodobí, anebo ten, kdo má zkušenosti a skrze talent dokáže rozečíst a použít určité principy. V Beranově tvorbě fungují principy iluze přirozené nahodilosti s neuvěřitelnou lehkostí. Je to však jen iluze, avšak z repertoáru kouzelníka 1. kategorie, přičemž v zákulisí se odehrává něco podobného, jako v úsměvném příběhu s provázkem.


Ing. Pavel Holas

V Turnově dne 17. 11. 2012