Věra Nováková

Provazochodec

Galerie Navrátil | 21. 10. 2013–22. 11. 2013

Dobrý večer! Věra Nováková je spojena s Mílou Navrátilem výhradně jen přes jeho stejnojmennou galerii. Jejich vzájemná spolupráce začala na společné výstavě s Pavlem Brázdou v roce 2000 ještě v Tomášské. Tam také proběhly i její dvě samostatné výstavy, jarní „Staré příběhy“ v roce 2005 a „Slzy staré sfingy“ na přelomu let 2007 a 2008. Dnešní, tedy již třetí sólo výstavu v galerii Navrátil, první zde ve Vítkovce, nazvala autorka „Provazochodec“. Jak je toto téma a hlavně pak jeho interpretace, pochopení a zdůvodnění pro Věru důležité a zásadní, jsem poznal u ní v ateliéru před výstavou, kdy jsem já sám skoro nepromluvil a byl v podstatě jen svědkem její zpovědi, nepřetržitého toku řeči, která vysvětlovala, napovídala, obhajovala. Řeči často útržkovité, zkratkovité, překotné, ale i ostýchavé a jakoby se omlouvající. Vyndávala jeden obraz za druhým s jasnou představou, důvodem, obsahem, koncepcí i formou. Ona sama přesně věděla a cítila, ale pojmenovat to stejně pro někoho jiného ji dělalo až problémy, spojující téma bylo a je pro ní příliš citlivé a osobní, ale současně naprosto klíčové a existenciální. Všichni jsme totiž provazochodci, každý z nás balancuje celý život na svém vlastním laně. Od narození do smrti. A stejně jako je život nepředvídatelný, napínavý, často i nebezpečný, krutý a komplikovaný, ale i krásný, radostný a jedinečný, stejně taková je i cesta ekvilibristů, tedy nás, na laně. Někdy je lano více napnuté a my jdeme jistěji, sebevědoměji, rychleji, jindy se prověsí a rozhoupe a my naopak vážíme opatrně každý krok se strachem, že bude tím posledním. Uděláme-li špatné rozhodnutí a zavrávoráme, často jen s největším vypětím najdeme ztracenou rovnováhu, odvahu a vůli jít dál. Vrávoráme všichni a neustále, jde vždy jen o to najít znovu a znovu tu sílu, chuť, energii a důvod narovnat se a pokračovat. Taková je cesta po laně života, takový je život! Na konci každého lana je cíl, smrt, důležitá je právě ona cesta k cíli. Stejně jako provazochodec Věry Novákové, i my, každý jeden z nás musíme volit, zvažovat krok za krokem, a právě o tu volbu jde tady především. Musí to být jen naše svobodná vůle, volba a rozhodnutí udělat další a pokud možno správný a jisty krok. A hlavně pořád jít dál, třebas pomalu, ale jít, neboť zastavení na vratkém laně rovná se většinou předčasnému konci. Pro Věru je to ale ještě více, než jen cesta mezi životem a smrtí, bytím a nicotou, je to i příběh evoluce bez konce, protože něčím tak strašným, nepovedeným a nedokonalým jako je člověk, přece vývoj druhů, alespoň na Zemi, skončit nemůže! S tím hodnocením rodu Homo sapiens bezvýhradně souhlasím, jen nesdílím autorčin optimismus a víru v člověka, tedy v jeho lepší já, v jeho inteligenci, rozum, nakonec i jeho touhu po dobrotě a štěstí. V tom je pro ní a lidstvo naděje, jediná naděje! Jsem pesimista, ale nakonec kdo nemá rád dobré konce, takže uvidíme?! Jako malý kluk jsem obdivoval a miloval po laně se procházející artisty, nezapomenu především na muže, přecházejícího po napnutém laně z vysokého stožáru na kolínském náměstí až do věží chrámu sv. Bartoloměje. Ten udržoval rovnováhu pomocí dlouhé tyče, kterou ale u chodce zde na výstavě nenajdete. Vlastně jediný náznak tyče, ale i přidržovacího lana, opory, je vidět na velké barevné kresbě, malbě na papíře. Ačkoliv jdeme každý z nás po svém laně a jsme zodpovědní za každou volbu, každý krok, tedy měli bychom být zodpovědní, často se naše lana, cesty, osudy protnou, spojí s jinými cestami, když jeden provazochodec zkříží cestu druhému. Vzájemné pouto, spojení pak může cestu usnadnit, zpříjemnit, zklidnit a i zbezpečnit! Nebo ale také právě naopak! Pro chodce na laně, pro nás, je strašně, přímo životně důležité, jak je lano na začátku uvázané! Pevnost a kvalita úvazu na druhém konci lana by pak přímo – úměrně měla odpovídat pevnosti a kvalitě provazochodcově, tedy naší, cestě po laně. Ne nepodstatná je také zátěž, kterou každý z nás na této cestě vláčíme. Velice důležitá je taky stabilita na laně. K ní dopomáhá výborně již výše zmíněná vyrovnávací tyč. Pro Věru je v jejím přesvědčení tato čistě materiální rekvizita na cestě k cíli zbytečná, ona si může říct: „Pane, moje rovnováha je ve tvých rukou, protože moje ruce jsou prázdné!“ Ona stejně jako její Provazochodec může jen rozpažit, otočit dlaně a jít. Nemá ale proto cestu lehčí, jen se ji možná lehčeji jde?! Já si pořádnou tyč při svém špacírování po laně klidně dopřeji a klidně se i obuji, i tak to je pořád pěkná fuška! Na laně se nepospíchá, nezastavuje, neotáčí, nejlepší je hledět jen před sebe, k cíli. Pohled pod sebe, často do propasti, může být pohledem posledním! Hlubším významem chůze po laně, tedy cestou rozhodování, rozhodnutí, volby a s ní spojených důsledků se zabývá cela výstava, v zadní časti je přece jen viditelněji zacílena na ony „Provazochodce“, což je dobře patrné již jen z názvů – „Provazochodec 1,2,3,4“, nebo např. „Neztratil balanc“. Do své představy o cestě, vývoji a naději umístila Věra výrazně a záměrně barevný obraz šimpanze, který nazvala „Vize“. Nazíráno z jedné strany je opice na začátku, z druhé strany ale naopak na konci, tak si vyberte. Každopádně Charles Darwin i Pierre Boulle by měli určitě radost již jen z těch náznaků. Menší obraz „Tak pravil“ je odkazem na Friedricha Nitzscheho a jeho klíčové dílo „Tak pravil Zarathustra“ z roku 1885. U tohoto myslitele a filosofa šlo také o cestu, o vývojovou linii od zvířete až k nadčlověku. Obraz je autorčinou konfrontací s jeho učením a důsledky, slovní a umělecká výpověď obklopuje a doplňuje skutečnou posmrtnou sádrovou masku Nietzscheho. Dramaticky rozpor jakoby byl podtržen pádem masky z obrazu, jejím rozbitím a následnou obtížnou rekonstrukcí a zrestaurováním, čímž získala Věra definitivně navrch. V celé výstavě pak dominuje subtilní, bosý a drátěný akrobat, zavěšený v prostoru na červeném laně, balancující nad nekonečnou temnotou. Autorčina záliba ve značkách, symbolech a odkaz na tolik nezodpovězeného se promítla i do hlubokého vesmíru za provazochodcem. Věra Nováková o sobě říká, že není čistokrevný malíř a proto se jí do obrazů neustále pletou texty, slovem si pomáhá, popisná část je pro ní samotnou a její sdělení stejně důležitá jako část obrazová, malebná, i když ona tuto hranici pro diváka již dávno smazala. V přední části galerie jsou hned tři obrazy a socha opatřeny písmem. Celoživotně poznamenaná a žalující žena, dva rozporuplní plazi „Ano-Ne“, odsouzení k plavbě na stejné lodi, spolu neustále bojující, ale i nutně spolupracující. Symbióza plná rozporů, v životě promítnutá do hledání společných řečení a kompromisů. O okamžiku volby, rozhodnutí před volbou je obraz „Před podpisem“, jehož hlavním protagonista má žijící reálný předobraz. O volbě, cestě je stejně tak ale i obraz „Pavel Brázda ve vaně“ z roku 2008. Pavel z urputností pracuje při noční koupeli na textech do své malé monografie. Míra pochybování o sobě samém je dostatečně vidět na muchláži papírů kolem vany. Doplňující text „Píše svoje názory, své manželce navzdory“ je pak spíše zprávou pro nás, diváky, abychom některé věci pochopili správně. V žádném případě to pak není obžaloba, spíše jemně ironická obhajoba. „Socha svobody“ myslím, již byla v čisté podobě vystavena v Tomášské, zde je pomalovaná a popsaná. A opět je to o svobodě rozhodování, o svobodě vůbec, o možnosti volby, kdy každá ruka ukazuje jiným směrem, ale rozhodnutí zvolit směr je již jen na nás! Dominantním v celém prostoru je artefakt „Dveře vykloubené z pantů“, které jen zdánlivě s tématem nesouvisí. Jak staré, oprýskané a dávno nepoužívané dveře, tak i poškozená torza těl andělů, vyhozená knížka i rozbitý rámeček, to vše navozuje nezvratnou pomíjivost. Nad neutěšeným koncem, tak vznešeného sakrálního umění, se od země škodolibě usmívá pohozená hlava anonymního šviháka. Možnost, okamžik volby zde pak představují samotné dveře jako symbol dalšího kroku, kdy chceme-li jít dále, musíme vzít za kliku a vstoupit, často v nevědomosti, co nám onen vstup přinese a způsobí?! A stejně jako artefakty, nasbírané na chalupě u Rumburka, i dveře přece symbolizují vedle volby i onu pomíjivost, když totiž za sebou dveře zavřeme, často již bývají zavřené napořád. Tak trochu ke dveřím, minimálně pak stejným místem činu, patří i šest zvětšených, barevných fotografií, tisků, které jsou vlastně podobenkami duchů, zakletých tajemných bytostí z autorčiny chalupy, které na ní zhlíží přímo z dřevěného stropu ložnice. Většina zde vystavěných věcí je z letošního roku a nebyla ještě nikdy vystavena. Věra Nováková je nepřehlédnutelným a zcela originálním zjevem nejen na české výtvarné scéně, které jde vždy primárně o formu a obsah! Výtvarná tvorba je nedílnou součástí jejího života a naopak, výrazně a přesvědčivě. Ano, její obrazy jsou duchovní, často až spiritualistické, s velkou přidanou hodnotou, ale jiné prostě být nemohou. Pracuje s velkou pokorou, soustředěním a touhou. Je neagresivní, křehká a citlivá, jako její tvorba, ale v životě pevná, zásadová, vyrovnaná, silná, optimistická a plná energie. Prostě přírodní úkaz! Její obrazy, kresby a sochy jsou „pouze“, pouze v uvozovkách, obrazem jejího života, zachyceným a zpracovaným záznamem především stavu jejího ducha. Přes všechny obtíže a peripetie jejího života, kdy se lano hodně houpalo a kymácelo, je Věra Nováková dnes jistý, odhodlaný a odvážný provazochodec, který jde beze strachu k cíli. Snad mi Věra odpustí mojí malou ateistickou jedovatost, ale to se jí to taky jde, když ví, věří, že když uklouzne, špatně šlápne, zavrávorá, vždy ji Někdo zachytí! Úplně na závěr tohoto srazu provazochodců bych chtěl jen zmínit zvláštní náhodu, kdy dnes na začátku týdne zde zahajujeme výstavu, jejímž hlavním tématem je cesta, život, možnost volby, svoboda, ale také zodpovědnost se všemi jejími důsledky a na konci stejného týdne půjde někde úplně jinde snad o úplně stejné hodnoty, takže nám všem přeji při té správné a důležité Volbě pevný, stabilní a zodpovědný posun na laně! Děkuji za pozornost! M. Horák Praha, 21. 10. 2013