Marie Adamcová

Keramika

Galerie Litera | 3. 9. 2013–27. 9. 2013

Dobrý večer!
Tak tedy druhá část dvojvernisáže tvorby manželů Adamcových, zde v Liteře, na výstavě Marie Adamcové, nazvané „Keramika“. Ta stejně jako Vojtěch Adamec již tady v Liteře také jednou vystavovala, v květnu roku 1997 představila své „Hlavy“. Rodačka z Klamoše u Chlumce nad Cidlinou, žijící dnes v nedalekém Štítě, chtěla být od mládí sochařkou. Život na selské usedlosti ji ovlivnil na celý život, tyto kořeny nikdy nezpřetrhala a nakonec se do svého rodného kraje vrátila. V její celé tvorbě se ostatně odráží vztah k člověku, zvířectvu a přírodě. Po studiu na Střední uměleckoprůmyslové škole v Jablonci pokračovala dále na VŠUP v Praze, zde však kvůli svému původu nikoliv na vytoužené sochařině, ale na knižní grafice u Strnadela. Grafikou se pak také po škole dlouho živila, mnoho let i v divadle Semafor, kde měla v roce 1963 svou úplně první výstavu maleb. Touha po soše v ní zůstává nenaplněná, tak alespoň propadá kouzlu keramiky, jak sama říká, keramika se pro ní stala z nouze ctnost. Začíná učit děti, později přechází natrvalo do keramické dílny jako výtvarný pedagog. Stává se odbornicí na hlínu a práci s ní, píše odbornou knihu, učebnici „Keramika pro malé i velké“ o technologiích, technice a pracovních postupech v keramickém oboru. Keramice a práci s režnou a šamotovou hlínou, červenicí, ale i porcelánem a sádrou se věnuje v letech 1980-2010, kdy je ze zdravotních důvodu donucena práce zanechat. Její vlastní tvorba je pak zaměřena takřka výhradně na figurální plastiku a portrét. V posledním období cca 10 let se intenzivně věnuje psanému slovu, tedy vzpomínkovému psaní z různých etap života. Dětství, dospívání, studia i dospělost. Vzpomínkám na rodný kraj, na lidi a události, s tímto krajem spojenými. Její paměti „Děravý oblaka“, „Listí na řece“ a především pak „Klamošské vzpomínky“ jsou popisným a cenným příspěvkem z oblasti regionální literatury.
Po již zmíněné první výstavě v Semaforu začíná autorsky vystavovat v roce 1985, kdy má první samostatnou výstavu plastik, keramiky a kreseb v Nerudovce. To pak zopakovala s obměnou exponátů na stejném místě ještě v roce 1988. Na samostatných a hlavně společných výstavách se představila v Olomouci, Bratislavě, Mělníce, opakovaně v Kolíně, Praze, atd.
Jak již bylo dnes uvedeno při zahájení výstavy ve Vítkovce, v roce 1956 se provdala za Vojtěcha Adamce, se kterým se seznámila během studia na VŠUP. Marie Macháčková, nyní tedy již Adamcová, se pak po celý manželův život stala jeho největší oporou a jistotou. Výraznou měrou se spolupodílela na realizaci monografie Vojtěcha Adamce, která vyšla v roce 2008.
Pro výstavu zde v Liteře jsme s Mílou skoro vybílili její podkrovní ateliér ve Štítě, stejně jako letní zahradní domeček a půdu. V domácím prostředí tam vedle sebe bez problému koexistují díla obou manželů. Samozřejmě je na nich vidět zcela odlišný přístup každého z nich. Přístup k počátku i konci samotné práce na plastice, objektu. U Adamce jde doslova o váhu sochy a to v tom opravdu nejvážnějším smyslu slova, kdy se neustále opakuje vážný boj na vážné téma, obrovská fyzická a duševní dřina. Tím tématem je člověk a život. Stejné téma má ostatně i Marie, ale odlišuje se materiálem, způsobem práce a především postojem k životu a jeho problémům, schopností absorbovat a přeměňovat, zmírňovat jeho neustálé ataky. Adamcovu práci ve finále obdivujeme, ale bez sebemenšího úsměvu, prožíváme s autorem to velké drama od začátku do konce. U jeho ženy se dokážeme uvolnit, bavit, možná i pousmát. Její plastika je zvoleným tématem, zpracováním, tvaroslovím i barevností optimistická, i když často se skrytým, nebo jen naznačeným ironickým obsahem. V některých hlavách se sama pro sebe vypořádává s vlastnostmi a charaktery jejich živých předobrazů, více či méně tyto osoby paroduje, až karikuje a přes tuto parodii, karikaturu si pro sebe a po svém tento stav, vztah řeší a čistí. Promítnuté vlastnosti nemusí být nutně záporné, tyto se pak ale ve výsledku projeví mnohem výrazněji, jak je to dobře vidět u portrétu jedné nejmenované české kunsthistoričky. Marie Adamcová je otevřená, vstřícná, přátelská, upřímná a srdečná a úplně stejně na mě působí i její věci. V neposlední řadě je pak ale ženou, matkou a babičkou, proto všechny ty kočárky, mimina i děti odrostlé, zvířata, útěky do pohádek a vzpomínek. Její keramika je ale jen na první pohled zcela bezstarostná, zábavná, skoro lidová. Vždy je přítomen jistý nadhled, nadsázka. Za některými figurami i portréty jsou tedy zcela konkrétní lidé se svým příběhem. Tak zde můžeme vidět v mnoha podobách malého Vojtíška i Honzíčka, u psacího stroje redigující spisovatelku Jindřišku Ptáčkovou, s motýlkem výtvarného kritika Hlaváčka, oblíbenou žákyni Klímovou s mašlí, dvě figurální plastiky sousedky od rybníčka, paní Grohové, ušatou hlavu s deklíkem místního dobráka a opilce Chaválka atd.Zvláštním příběhem je výrazný portrét Jarmily Ušatkové s kudlou v zádech, nazvaný autorkou „Jarmila se ráda smála“. Marie ji často v žertu říkala, ať se pořád tak příšerně nesměje, že ji kvůli tomu jednou někdo zabije. A po letech byla opravdu zavražděna, ovšem nikoliv kvůli svému hlasitému smíchu.
Některé sochy jsou glazované, jiné pomalované a vypálené. Do galerie jsme nakonec nacpali 36 objektů plus plastiky ve výloze a vitríně- knihovně. Stejně jako u Vojtěcha Adamce i zde nenajdete žádné popisky a datace. Pravděpodobně nejstarší je asi plastika prcka v kočárku, v katalogu k první výstavě v Nerudovce nazvaná „Brouček má hlad“, v Klamošských vzpomínkách ale přejmenovaná na „Dětství“.
Keramickou expozici doplňuje 20 autorčiných koláží, které nebyly ještě nikdy vystaveny. Stejně jako dílo Vojtěcha Adamce, je i dílo Marie Adamcové, snad až na kresby, již uzavřené. Výběr z této bezmála 30-tileté práce můžete teď v Liteře vidět. Nechte se tedy pozvat do trochu pohádkového světa, plného nálad, vůní, chutí, oblých tvarů a barev, do světa autorčiných vzpomínek a jejích keramických a papírových záznamů a interpretací.

Děkuji za pozornost!

M. Horák