Hana Purkrábková

Dočasný pobyt

Galerie Navrátil | 14. 11. 2011–13. 1. 2012

Dobrý večer!
S „Koncem léta“ Karla Pauzera odkráčely z Karlína zelené chlorofylové poddruhy a odletěly homofytoinsektní kříženci. Všichni zpátky domů, do Brunšova. Ze stejné adresy ale dorazil do galerie Navrátil zájezd třinácti živých – neživých hliněnců Hany Purkrábkové. Již sedmé představení se autorky v obou galeriích Míly Navrátila. Po dvou samostatných výstavách v Liteře, jsme ji naposledy mohli samostatně zaregistrovat v roce 2006 ještě v Tomášské, na výstavě „Lepší už to nebude“. Nyní, po pěti letech, tedy opět u Navrátila, tentokráte ve Vítkovce, na výstavě nazvané „Dočasný pobyt“. Přídavné jméno v názvu výstavy jednoznačně určuje a definuje vše podstatné. Nejen dočasnost trvání samotné výstavy, tedy délku dočasného pobytu vystavených soch, ale především délku dočasného pobytu nás všech, a teď tedy nemám rozhodně na mysli pouze délku pobytu nás zde v galerii. Sochy Hany Purkrábkové nás o tomto faktu informují, upozorňují nás, ony vědí, že my víme, ale máme tendenci často se chovat, jako bychom nevěděli a měli náš pobyt zde nikoliv za dočasný, ale trvalý a navždy. Tento fakt, rozpor se očividně týká mnohem více bytostí, shromážděných v zadní místnosti, bytostí funkcionářských, politických, zákonodárných, veledůležitých, mocí posedlých! Dovoluje jim pak jejich nadřazenost, nedotknutelnost a arogance připustit si vůbec onu dočasnost?! Často vzniká dojem, že když už, tak si připustí pouze dočasnost ve funkci, v úřadě atd. a podle toho se pak ale také chovají a jednají. Urvi dnes co můžeš, zítra již může být pozdě. Ale i zde existují výjimky, kdy několik mimořádně „zdatných“ a zřejmě asi také všehoschopných jedinců vyzrálo alespoň zde na onu dočasnost a obelstili funkcionářskou smrt. V žádném případě ale neobelstili opravdovou dohlížitelku nad naší dočasností, ta je nakonec vždy stejně vstřícná ke všem, berouc populaci hlava nehlava.

Ačkoliv je u všech zde vystavených soch předobrazem člověk, ve skutečnosti se jedná jakoby o dva druhy. Dvě místnosti, dva světy! Hrstka vyvolených a hlavně dočasně volených hlavounů může značně a zásadně ovlivnit dočasný pobyt většiny z nás. A také ovlivňuje! Tuto hrstku, menšinu zde zastupuje vybraná a reprezentativní skupina osmi hlavounů, lebkounů, křiklounů. Sem tam ruka, ruce, jen jedna plastika je čtyřnohá. Kandidát. On jediný s nohama i tělem zvířecím, kde výkladů je několik. U ostatních je již rozhodnuto, zde se však můžeme ještě dohadovat, kam bude směřovat kandidátův další vývoj, které rysy a vlastnosti z té, či oné zoologické kategorie převáží?! Stejně jako se můžeme dohadovat, čeho, čí, nebo na co je to vlastně kandidát?! Zde zatím pořád s ním ještě nevíme, kam ho běhy zanesou?!

Tato sestava byla myšlena jako politická anektoda, osobitý komentář současné politické scény. Mimika naznačuje, napovídá, prozrazuje. Vidíme úžas, obdiv, vzdor, nepochopení, náznak přemýšlivosti, váhání, nabubřelost, stranickou oddanost, nepřítomnost, výraz říkající proti na tváři hlasujícího ale vždy pro!atd.! Žádná z hlav neměla snad přímo žijící vzor, jen hlavní křikloun, zde umocněný ve svém křiklounství ještě nejvyšším soklem, byl od začátku Zavadil. Ten je také nejčerstvější, z letošního roku, ostatní křiklouni jsou tříletí, dva jakoby nezúčastnění pozorovatelé jsou sedmiletí.

V přední místnosti, v kontrastu s papalášským setem, je vzorek pěti dam, žen, zastupujících zde mlčící většinu, prostý lid. Prostý, ale mocný, neboť nakonec jen díky svobodnému rozhodnutí většiny ve volbách odchází menšina s mandátem. Tedy dočasným mandátem. Purkrábkové ženský klub zde představuje čtyři sedící a jednu stojící členku. Sochy vznikly v průběhu posledních dvou let a pouze dáma s kabelkou je z nich starší a byla jako jediná již vystavena na společné výstavě Uměl.besedy v Litoměřicích. Pro zbývajících 12 soch je pak toto vystoupení premiérové. Téma žen různého stáří, stojících i sedících, se drží Hany již dvacet let. Jak ona sama říká, je to téma monotónní, ale pokud mám staré židle a hlínu, nechce se nějak vytratit. Samotné židle pak Karel upravuje podle objemu a vzrůstu jednotlivých dam. Dobře si pamatuji, jak moje malá, silnější žižkovská babička byla vyvedená z míry, nemohla-li při sezení došlápnout na zem. A také úplně stejně sedávala jen na kraji židle a zvláštním, naučeným způsobem vyrovnávala rovnováhu. Podobně se i takhle zbortila, uvolnila, kdy ji jen hlava vzpřímeně a nepřirozeně trčela z ohnutých zad. Hana Purkrábková není pouze sochařkou, je především výtečnou pozorovatelkou života, jeho pokornou a vášnivou účastnicí. A ona si onu dočasnost uvědomuje velice dobře a podařilo se ji to ze sebe předat i svým mlčícím, hliněným přítelkyním. U hlavounů a křiklounů jde o grotesku, nadsázku, ironii až sarkasmus, kdy si to Hana vyloženě užívá, o viditelné emoce a pojmenovatelné vlastnosti. U dam je to naopak o porozumění, o vcítění se, o klidu, vnitřním štěstí a vyrovnanosti, stejně jako o smutku, únavě, bolesti, stáří. Její babky jakoby říkaly, dnes toho máme už dost, teď si sedneme a dejte nám pokoj! A už vůbec přitom nekoukají na to, co mají zrovna na sobě, jak právě vypadají a jestli jim někde náhodou nejsou vidět přebytečná kila. Jsou, no a co?! Hana je nedělá lepší, ani horší, ale tak, jak si je pamatuje, otisku v paměti se pak snaží být co nejvěrnější v atelieru. Stejné typy žen můžeme vidět a uvidíme všude, v čekárně u doktora, na lavičce v parku, v tramvaji, nebo doma v obýváku. Hana má k lidem přece jen jiný vztah než Karel, takže také proto u ní uvidíme vedle zvířat i člověka, i když i zde je to jen napůl. Neuvědomuji si totiž, že by Hana udělala vůbec někdy nějakou sochu chlapa, nebo dědka?! Ale pravděpodobně ano!

Od Hany Purkrábkové je tato výstava vlastně dvojnásobný šťouchanec. Nebýt lhostejný ke stavu společnosti a věcem veřejným, stejně jako nebýt lhostejný ke stáří a našemu pobytu zde! A pořád mít na paměti onu dočasnost! Zakončil bych to jednou větou, kterou mi Hana včera mailem poslala, cituji: „Výstava je celkem vážná, asi 5 metráků hlíny. Amen!“

Děkuji Vám za pozornost!


M. Horák, Praha, 14. 11. 2011