Joan Hernández Pijuan

Obra gráfica

Galerie Litera | 30. 5. 2012–29. 6. 2012

Dobrý večer!
Při otázce na španělské malířství asi každý mírně zasvěcený uvede El Greca, Velazqueze, Goyu, možná Tiepola, Murilla, Grise, zcela jistě pak Picassa, Dalího a Miroa. Více zasvěcený ještě Tapiese a Sauru. Téměř s jistotou ale nikdo nezmíní Barcela, Lamazarese, Serrana, Millarese, Chirina, Molinu, Cordilla, nebo právě Hernandeze. I když je i možné, že u posledního jména to jen díky Mílovi Navrátilovi tak úplně již také neplatí. Předtím, než si vzal osvětu spojenou s jeho jménem za svou, proběhla v Čechách totiž jenom jedna jeho prezentace, tedy co vím, a to na společné výstavě v Moravské galerii v Brně v roce 2002. V loňském roce byl Hernández součástí Grafických lahůdek v Liberci, letos ještě stále aktuálně visí se stejným projektem v Ostrově nad Ohří. Vidět byl rovněž i na ArtPrague.

Hernández Pijuan se narodil v Barceloně roku 1931. Tam také v letech 1945-1956 studuje na výtvarných školách. V roce 1955 má svoji první samostatnou výstavu v Mataró. V roce 1957 se zdokonaluje v grafických technikách v Paříži. V roce 1960 se zúčastňuje skupinové výstavy v Guggenheim Muzeu v New Yorku, v roce 1970 Bienále v Benátkách. Vystavuje takřka nepřetržitě celý život a po celém světě. Do dnešního dne je počet všech jeho výstav takřka 200. V roce 1989 se stává profesorem malby na univerzitě v Barceloně, v roce 1992 děkanem tamtéž. V Barceloně také v roce 2005 umírá.

Tento originální, respektovaný a významný španělský, lépe katalánský, malíř, kreslíř a grafik přechází od expresionistických a neformalistických začátků postupně k malbě bohaté na hmotu, především pak ale na výraz a význam. Výsostně lyrická tvorba reflektuje krajinu a s ní spojené vlastní autorovy hluboké prožitky. Jak sám říká „ moje práce je vždy a přísně založena na skutečnosti.“. Skutečností zde rozuměny především nekončící intenzivní a emotivní ataky rozervané, syrové a drsné katalánské přírody, které formovaly celoživotně jeho vnímavého a citlivého ducha a ve výsledku byly pak výtvarně zpracovávány a zaznamenávány. Jde o čistou lyrickou abstrakci, ač sám autor se vehementně bránil zařazení k abstraktním malířům. Své bohaté představy a fantazie převádí intuitivně pomocí struktur a soustav čar, bodů a ploch do silně zjednodušeného, často až minimalistického výstupu, který ale nikdy, právě ve výrazu, neztrácí nic na své síle. Jako si básník hraje se slovem a významem slova, tak si Hérnandez hraje s hmotou, barvou, výrazem a tichem. Všechnu onu divokost, nesvázanost a svými projevy a vlivy i hlučnost a bohatost přírody si ve svém nitru převedl do ticha, a toto ztišení, zklidnění teprve mohl přenést na plátno nebo papír. Dojem z výsledku, tedy z díla, je ale pak pro pozorovatele, připraveného pozorovatele, vždy skoro stejný, opět je v tom ona neztišená síla, pohyb a vášeň. Bez jakékoliv kalkulace. Fascinující je ona uchopitelnost neuchopitelného, kdy zkratkou, gestem, silou a hmotou čáry dokázal vyjmout z viděného, prožitého a zaznamenaného celku to nejdůležitější a nejpodstatnější a toto všechno poetikou své výtvarné řeči předat, sdělit dále, tedy nám.

Zde v Liteře na výstavě nazvané „Obra Gráfica“, tedy „Grafické dílo“, je 21 adjustovaných grafických listů. Dvě litografie, „Plante de sale“ z roku 1983 a „Flor sobre negre i verd“ z roku 1987. Deset akvatint z let 1982-2001 („Pj6“, „Flors I. a II., „Gerro ocre“, „Casa y nube“, „Iris blau I. a IX“, a „Casa amb Jardí 1–3“). Dva lepty z roku 1982 („ Pj 4 a 5“). Šest suchých jehel z roku 1984-1985 („Paisatge amb xiprers I. a VI.“, „Hojas I.– IV.“). Plus jedna suchá jehla s akvatintou „ Claustre“ z roku 1985.

Domy, stromy, květiny, listy atd. Symbol domu, obydlí, střechy nad hlavou je Hernándezovým přihlášením se k člověku a k jeho usazení se v přírodě, krajině. A zatímco u čistě přírodních motivů často svou fantazii rozvinul i pomocí gest, u domu si vždy vystačí jen s jeho „dětskou“ zkratkou. Více není prostě třeba. Nedá mi to nevzpomenout zde jiné dva malíře, kteří také v jednom svém období používali často tento symbol a oba jsou spojeni s galerií Litera – Materna a del Risco. „Pj 4-6“ může být viděným horizontem stejně jako podivuhodným převedením hlasu přírody do zvukové linky, záznamu onoho Hernándezova ztišení. Ano, je to umělec opravdu lyrický, poetický, ale nikdy ne prvoplánově nostalgický, nebo sentimentální, i když ve výsledku tak na nás můžou jeho věci i působit. Jeho jistě bohatý vnitřní vesmír se projektuje skrze zvolené a osvědčené prostředky do značně zredukované a zintimizované podoby. Práce s černou barvou, zvýrazněním a ztlumením linek a čar odkazují také na jeho dva oblíbence, kteří ho ovlivnili a s jejichž prací se seznámil za svých studií v Paříži. Soulage a Kline. K nim můžeme přidat ještě jména Morandi, Klee, Mondrian, Diebenkorn a Guston.
Trvalo mu léta, než si pro sebe nalezl svoje hranice, svoje limity, kdy se naučil vnímat a rozumět tichu, dát mu prostor a dokázat ho následně výtvarně zachytit, zreprodukovat. Cílem u něho bylo nechat se zcela pohltit daným místem, prostorem, a se značnou námahou a disciplínou se dokázat oprostit od všeho nepotřebného a rušícího, ve finále se pak stát součástí onoho ticha-neticha, spíše tedy ztišení. A tento stav dostat na připravenou bílou plochu plátna nebo papíru. Po dokončení už se všechno může znovu rozeznít. Ke konci života již zcela ustoupil od gest a čím menší byla jím zanechaná stopa na ploše, tím více a snadněji se s výsledkem identifikoval.

Celoživotním tématem mu byla vlast, země, krajina a příroda, ke které se upínal a neustále z ní čerpal. Joan Hernández Pjuan téměř fundamentalisticky tíhnul k půdě a krajině, vlastními vrostlými kořeny pak nejvíce k oblasti Foquer.

Zásluhou galeristy Míly Navrátila můžeme tedy nyní v Karlíně vidět na reprezentativním výběru z grafického díla autora jeho dvacetiletou cestu za hledáním, pochopením a ztvárněním ticha přírody, stejně jako výrazový a koloristický vývoj a redukci tohoto jeho návratu k přírodě a k samotne podstatě života.

Děkuji za pozornost!

M. Horák

Praha 30. 5. 2012