Pavel Holas

Hádanky a hlavolamy

Galerie Navrátil | 30. 1. 2012–2. 3. 2012

Dobrý večer!
Dnešní výstava obrazů Pavla Holase, zde v Galerii Navrátil, otevírá mimořádný cyklus „Rok Berana“.

Myšleno tedy Zdeňka Berana. Cyklus několika výstav u příležitosti Beranova březnového jubilea. K nabídce výstavy pro někoho z jeho okruhu na Akademii se Beran pak vyjádřil celkem okamžitě a jednoznačně – Pavel Holas. Tento v září 44-tiletý turnovský rodák působí již 11 let jako odborný asistent právě v Beranově ateliéru klasických malířských technik, kde v roce 2001 sám absolvoval. Samostatně vystavuje od roku 1999, tato jeho výstava ve Vítkovce je třetí pražská, kdy od poslední prezentace uplynulo již dlouhých devět let.

Na této výstavě, nazvané „Hádanky a hlavolamy“, můžeme vidět 11 obrazů, pláten, malovaných v Turnově olejem a akrylem, v letech 2006–2011. Několik obrazů již bylo vystaveno, ale tento soubor, jako celek, je takto vystaven poprvé. Jediné dva autorem pojmenované obrazy, tedy „Koalice muchomůrek“ a „Koalice špendlíků“, jsou obrazy nejnovější, oba z roku loňského. Téma muchomůrek ale není pro Holase nové, tato houba, stejně jako asi většinu z nás, ho fascinuje svoji barevnou krásou, podbízivostí současně s nedostupností a provokativností. Chodím sám hodně do lesa a musím říct, že pokaždé, když někde v houštině narazím buď na jednu, pár, nebo i lány těchto červených krasavic, pokaždé je to výtvarný výbuch a radost, nádherný přírodní kýč! Zde v přední místnosti jsou kromě dvou koaličních obrazů ještě čtyři obrazy abstraktní, které všechny spojuje motiv kostky, kostek. Sama abstrakce je někde více, někde méně přiznána, nebo potlačena, někde slouží jen jako pozadí, kulisa, prostředí, pomoc při zvýraznění reálného prvku, tvaru, symbolu a detailu. Kostka jako dokonalý geometrický tvar dává pak obrazu řád a klid, stává se záchytným bodem, nedovolí obrazu stát se skutečně abstraktním. Plátna jsou emotivním přepisem reality. Osobně Holase vlastně neznám, zaznamenal jsem ho pro sebe na možná dvou skupinových výstavách, něco málo lze dohledat na internetu, něco jsem se dozvěděl od Berana, osobně jsem ho ale viděl jen jednou v životě a to až zde při instalaci. Ale i tyto jen dvě hodiny mi snad byly dobrou a dostatečnou nápovědou?! Pavel Holas je živel, hyperaktivní jedinec, který přesně ví, co dělá a dělá přesně to, co vidí, v jeho případě i slyší! Sám o své malbě říká, že je to organizovaný chaos, to je myslím trefa, on se řítí chaosem dle svého vlastního jízdního řádu. Zapomněl jsem se zmínit, že je současně také absolventem ČVUT, což hodně napovídá a hodně vysvětluje. Přesně definované pojmy, tvary a zákonitosti narážejí na neohraničitelné a neuchopitelné emoce, vášně, pochybnosti a právě ten všudypřítomný chaos. V jeho případě ale na organizovaný, řízený chaos. Nebo na pokus tento chaos řídit a organizovat. Skoro vždy ale ve výsledku s nečekaným překvapením. On sám se vůči své práci vyhýbá označení abstraktní malba. Spíše intuitivní, gestická a překrývaná malba, která ale zcela jistě a zřejmě na principech abstraktní malby stojí. Všechny reálné detaily na jeho obrazech jsou však racionálně promyšleny a stejně tak i ztvárněny.

Takřka vždy jde u Holase o pohyb. Zaznamenává pohyb, žije doslova v pohybu, je reklamou na pohyb. Na pohyb a chaos. Život se s ním nemazlil, naopak mu uštědřil párkrát parádní kopanec, dotknul se až pomyslného dna, ale jeho odhodlání a vitalita mu pomohla se zase odrazit a nadechnout. Navíc nezatrpknul a všechny ty kopance jeho samotného nakonec nakoply a snad i posunuly v práci i v životě! Jak sám říká, tohle „osobní zmrtvýchvstání“ dalo jeho životu nový smysl a směr.A samozřejmě upravilo i žebříček hodnot. V jeho tvorbě, malbě jde ale stále, nebo možná teď ještě více, o hledání rovnováhy. Rovnováhy kompoziční, námětové i barevné. Veškerou nahromaděnou a zadrženou energii uvolňuje na plátna, která jsou často větší než on sám. Je to boj, bolestný, vyčerpávající, ale očistný a pro něho již dnes nezbytný. Nebojuje ale se strachem, pouze s respektem. A i když často při své práci fotí, z fotografií pak i vychází a vyfotografovaný proces, děj do obrazu použije, vždy jde u něho o dobrodružnou improvizaci.

V případě koaličních obrazů není Holas abstrahující realista, ale bytostný expresionista, což platí především u silnějších a malířsky hutnějších muchomůrek. Obsahový klid koalic kontrastuje s přiznaným pohybem, vířením, proudem a tokem u obrazů protilehlých. Hydromechanika, pohyb kapaliny ve sloupcích a válcích, náznaky barevných vírů, míchání a prolínání tekutin různé hustoty a objemu. To stejné v podstatě i u pěti obrazů v druhé místnosti, kde již ale chybí onen záchytný bod reálného detailu.

Čelní obraz může evokovat onu nesnadnou cestu za očistou těla i ducha, za nalézáním a snad již i nalezením ztracené cesty a rovnováhy?! Barevné, hlavně pak oba menší obrazy nalevo, pro mě osobně odhalují v Holasovi i skrytý cit pro sklo, sílu a důraz tekoucího, rozžhaveného a postupně chladnoucího materiálu.

I když je toto výstava malíře Pavla Holase, nemůžu zde prostě nezmínit Pavla Holase muzikanta. Jako varhaník a klavírista klade dokonce hudbu nad malování, nad výtvarné umění. S čímž můžu jen souhlasit. Preferuje a obhajuje jednosmyslové vnímání uměleckého zážitku a striktně odděluje hudbu a malbu. Tady jsem lehce v opozici, neboť sám rád vnímám obrazy a současně poslouchám hudbu. Rovněž většina výtvarníků se při práci neobejde bez hudební kulisy. Musím ale ihned dodat, že sám ani nemaluji, ani nehraji na žádný hudební nástroj. Tak možná proto ten malý rozpor. Ostatně, jak tato mnohosmyslovost funguje, nebo nefunguje, se budete moci přesvědčit sami při hudební produkci autora. Holas malíř se nemůže nikdy odstřihnout od Holase hudebníka, navíc když je jeho hudba, nebo vztah k hudbě v jeho obrazech taky vidět a cítit. Vědomí toho, že je i hudebník, dává větší a lepší prostor pochopit ho a porozumět mu i jako malíři.

Všechny rébusy typu hádanek a hlavolamů nás nutí maximálně aktivovat a mobilizovat mozek. Vždy jde ale u hru, většinou s jedním daným a konkrétním řešením, nebo odpovědí. U obrazů Pavla Holase jde také o hru, o hru s divákem, návštěvníkem, jeho emocemi, představivostí a citlivostí. Jen ty skryté, nebo napovězené hádanky, nebo části hlavolamů nevedou zdaleka k jednomu, nebo jednoznačnému výsledku. A to, předpokládám, je i záměrem a cílem Holasových obrazů. Řešení hádanek a hlavolamů je totiž přesně tolik, kolik je diváků!

Děkuji za pozornost!

M. Horák, Praha, 30. 1. 2012