Zdeněk Beran

Zadní design

Galerie Navrátil | 4. 9. 2012–21. 11. 2012
 

Zahájení Martina Horáka:

Dobrý večer!
Pátá a pravděpodobně i poslední, uzavírající výstava z galerijního cyklu „Rok Berana“, tedy Zdeňka Berana, je po výstavách „Modely a kresby“ a „Fragmenty a torza“ třetí autorovou samostatnou prezentací u Míly Navrátila v letošním roce. Zde ve Vítkovce na výstavě nazvané „Zadní design“.
Od počátku, tedy již od okamžiku rozhodnutí tuto výstavu uspořádat, se v autorovi mísila radost, očekávání a nedočkavost s obavami, nervozitou, nejistotou a skepsí. Co vystavit, jak vystavit a jestli nakonec vůbec vystavit?! Manické fáze střídaly fáze depresivní, což je ale u Berana nepřekvapující. V práci i v životě. Velká škoda, že v poslední době, bohužel, nějak převládají ony fáze depresivní, neutěšené, smutné, sebetrýznivé až sebedestruktivní, pramenící u něho a pro něj jednoznačně z narůstajícího celospolečenského marasmu a beznaděje. Tento stav tíže ducha jakoby se při transportu z ateliéru vepsal i do již tak objemově a tématicky těžkých obrazů.
Instalací pak míra nervozity vyvrcholila do té míry, že ještě minulý týden chtěl Zdeněk výstavu zrušit nebo posunout z obavy, že se vše nemůže stihnout. Při samotné instalaci pak není takřka šance udržet ho na židli, neustále pobíhá sem a tam, několikrát vše upravuje, předělává, přeskupuje, pozoruje, dává tomu všemu pro sebe svůj čas a smysl. Samozřejmě má předem svoji jasnou představu o tom, co a jak kde pověsit a uspořádat. Ve skutečnosti, a i naštěstí se pak vše často proti představě upravuje, nebo i mění. Vše výše řečené mu ale slouží jen ke cti, chce být prostě s výsledkem maximálně spokojen. A když se to nakonec povede, pak teprve v klidu usedne, uvolní se, hotovou výstavu postupně vstřebává, přichází viditelná úleva, uspokojení a i sebevědomí, aby za pár hodin opět přišly pochybnosti. A tak pořád dokola. My s Mílou si beze slov užíváme to, jak si to užívá on. Pak do sebe vše zapadne a alespoň pro tento okamžik mají věci svůj smysl.
Vystavených obrazů je šestadvacet, ale není to podstatné, dnešní výstavu bych bral spíše jako jeden objekt, skládající se pouze z více fragmentů, v prostoru různě uspořádaných, vždy spolu ale souvisejících. Záměrně se chci vyhnout faktografii, snad tedy jen, že jde o věci z let 1988 – 2012. Některé jsou pro zasvěcené notoricky známé, především z jeho velkých retrospektivních výstav ve Veletržním paláci a v Alšově jihočeské galerii – např. instalace Hra s obrazy, objekty a strukturami atd., nebo i z výstavy v Tomášské – instalace Selanka staronových struktur. Ukázkové, Nechutné, Skvělé a další struktury. Plus Okrajové řešení, obrazové fragmenty a torza, cedníky, stolička, kartáč apod. Více jak polovina obrazů ještě vystavena nebyla a mají zde tedy svou premiéru. Od objemných a brutálních strukturálních pláten, desek z konce osmdesátých let po miniaturní fragmenty ženského těla. Tyto miniatury byly zpočátku jen fórem, nyní je to pro Berana již cesta, malířská etapa ohraničená různými, především pak fyzickými limity. V hlavě stále ještě jsou realizace velkých pláten, ale tělo je nějak proti, získává stále víc a víc navrch, a proto tedy tyto „prdelky“, malované doma. Malé rozměry, ale zdaleka ne menší práce a trápení. Naopak. Větší soustředění, koncentrace, každý přehmat je ihned vidět. Ale pro Berana je to radostná a osvobozující lopota, odpoutávající od, pro něho, tolik frustrující a prohlubující se každodenní životní reality.
Beran si vždy liboval v „nepěknosti“. Stejně jako jsou jeho obrazy „nepěkné“, nepěkné v uvozovkách, tak i instalaci vždy pojímal a chápal netradičně a „nepěkně“. Jako možnost potvrzení své práce a svých představ o výtvarném díle a jeho sdělení. Nestačí mu pouze obraz na zdi, obrazy na zemi kupí a klade přes sebe, stejně jako je opírá různě o zeď a zavěšuje ze stropu. Zakrytím, překrytím, posuny a zavěšením vznikají nové pohledy, skuliny, detaily, vazby a vzájemné souvislosti, ohraničené stíny.
Oboustranně malované obrazy skrývají a součastně i nabízejí tajemství a různé výklady. „Rubové znamení“ a „Nic moc“, názvy dvou výrazných obrazů ze skládky. Nic není černobílé, vše má svůj rub a líc. Ale co je vlastně rubem a co lícem?! V Beranově světě zmaru, neradosti, ošklivosti, lépe „nepěknosti“ je pak zde položená čistá a bílá plocha obrazu přece jen jakousi nadějí, světlem, šancí. Autor na výstavu zve, rád nás vidí, ale bílým a dominantním křížem jakoby součastně vymezuje hranice, drží si od nás pomyslný odstup, což není neúcta, jen obrana. Obrací se ke všemu tak trochu zády a navzdory. Právě proto aby ochránil sám sebe. Nejen proto zadní design.
Velkou nakupenou sestavu zde v Galerii Navrátil dělí od sedmi „prdelek“ pár metrů, ve skutečnosti je to ale dlouhých 25 let života a malířské tvorby Zdeňka Berana, originálního, výjimečného a především konzistentního výtvarníka, pedagoga a člověka.
Záměrem této výstavy bylo na relativně malé ploše galerie přiměřeným, přijatelným a reprezentativním způsobem prezentovat co nejširší záběr Beranovy tvorby. Snad se to i povedlo?!

Děkuji za pozornost!

M. Horák, Praha, 4. 9. 2012