Zdeněk Beran

Fragmenty a torza

Galerie Navrátil | 7. 3. 2012–11. 5. 2012

Dobrý večer!
Před rokem, na den přesně, jsme zahajovali v Liteře Beranovu výstavu „Fragmenty a tristní přemalby“. Tehdy Beran, mimo jiné, vysvětloval, proč se jeho námětem stal model zadku a ne historicky opotřebovaný předek. Na dnešní výstavě v galerii Navrátil, třetí z letošního galerijního cyklu „Rok Berana“, nazvané autorem „Fragmenty a torza“, je jasně vidět, že od své volby neuhnul a zadek pořád vítězí nad předkem. Domnívám se, že už to tak i zůstane. Tato výstava není a ani nemůže být retrospektivní, je spíše konfrontační, porovnávací, ukazuje a představuje dvě podoby, dvě tváře jednoho malíře. Možná dva odlišné přístupy, ale zcela jistě dva odlišné výstupy. Pět obrazů zadků, chcete-li fragmentů, olejů v konfrontaci se stejným počtem rozměrných struktur, kombinovaných technik. Struktury, stejně jako ostatní obrazy, jsou vesměs bez názvů, Beran si je přesto pro sebe pojmenoval jako struktury Vedlejší, Nechutné, nebo Ukázkové. Většina všech struktur je z roku 1988, některé z počátku let devadesátých. Obě velká Prostěradla jsou z roku 1989. Fragmenty a torzy zadků se Beran zabývá cca od roku 2005, zde vystavené obrazy jsou z roku 2010 a mladší. 25 malých, adjustovaných přemaleb a maleb je z roku 2011. Z letošního roku je pouze malý, doplňující obraz zadku. Zmiňuji stále výraz zadek, zadky, ale sám autor raději, pobaveně, ale i láskyplně používá výraz „prdelka, prdelky“. Vzhledem k typologiím pozadí a hlavně samotné hmotě by bylo na místě hovořit asi spíše o „prdelích“. Ale uznávám, že by se tím vytratila veškerá poetika a snad i ironie. Otázkou také je, zda-li bylo jen náhodou, že Beran svoji největší, tedy vlajkovou „prdelku“ umístil vedle dvou nechutných struktur?! Zdůrazňuji slovo nechutný! I když mě osobně při pohledu na jeho zadky napadne možná malba lehce provokativní, v každém případě a zcela jistě ale malba bravurní, na sto procent podtrhující a obhajující význam slova akademický. Rozumím i volbě již životem opotřebovanějších zadků, které jsou nepochybně malířsky atraktivnější výzvou.

Struktury byly vystaveny jak ve Veletržním paláci, tak potom následně i v Alšově jihočeské galerii, obrazy pozadí mají svojí premiéru. Největší ze zadků byl dominantou v jeho ateliéru a je jistě i dominantou zde ve Vítkovce. Druhou dominantou by pak mohla být Prostěradla, nebo oboustranná Ukázková struktura na desce. Ostatně právě z této struktury byl použit fragment, detail na pozvánku k výstavě. Asi nepřekvapí, že jsme před instalací dostali na papíře přesnou Beranovu představu o podobě výstavy, i když vzhledem k výběru věcí byl výsledek celkem předurčen. S jedinou výjimkou a tou byla sestava z tristních maleb a přemaleb. Některé z nich již byly v Liteře také vystaveny. Použité fotografie jsou všechny autorské. Fotky jsou iluzí skutečnosti a Beranovi barevné přemalby jsou pak soubojem s touto iluzí. Na rozdíl od obrazů, kde disciplinovaně a pevně dodržuje jen volbu zadků, u přemaleb mírně revoltuje a používá i fotky předků a to obojího pohlaví. Genitální exkurz zde ale není zcela primární, je pouze spouštěcím mechanizmem pro následující gestickou a expresivní přemalbu. Beran se tak po svém vyrovnává s onou fotografickou iluzí, která ho současně přitahuje, provokuje i motivuje. Zbavuje se tak všech svých přetlaků a frustrací, i když tím nové a jiné možná vyvolává. Fotografii nechává žít dál, jen ji dá svůj emocionální rámec, štětcem a barvou s ní komunikuje a vrací ji to, co mu ona jen sama nabízí. Přemalby nám pak na malé ploše demonstrují to, o co jsme se touto výstavou snažili, tedy o již výše zmíněnou konfrontaci v díle Zdeňka Berana, o konfrontaci Berana s Beranem. Hyperrealistické ztvárnění versus „nechutné“, volné dávení. Nechutné v uvozovkách. Ale vlastně i o slově volném lze pochybovat, jde o intuici, náhodu, ale i ta je často řízená, usměrněná. Ve výsledku ale vždy překvapující.

Nevím, jestli to není protimluv, ale Beran je introvertní extrovert, stejně jako pesimistický optimista, prostě člověk jen obtížně zařaditelný. Brutální, patetické, převážně tmavé a neradostné Struktury evokují Beranův odpor a zmar, naznačují jeho duševní rozpoložení, jeho veskrze pesimistický pohled na svět a na člověka. Nejvýstižnější ukázkou, výtvarným zhmotněním těchto Beranových stavů, nálad a pohledů je právě asi Ukázková struktura. Na Prostěradla pak člověk jen zírá a představuje si všechny ty hrůzy a zvrácenosti, co se asi na nich děly a co se do nich navždy otiskly! Beranovi nejde o krásu, i když svým způsobem v tom někdo nakonec určitý druh divné krásy najít i může. Vždy mu ale šlo o pravdivou výpověď, o dosažení rovnováhy mezi představou a výslednou skutečností.

Naopak jeho „prdelky“ pro něj situaci zachraňují, dávají mu šanci a prostor vystrčit hlavu z výkalů a nadechnout se, občas se snad i z něčeho potěšit a dobít.

Možná se výstava mohla jmenovat „Fragmenty, torza, struktury“, nebo jen „Struktury“, protože nakonec i fragmenty zadků jsou silně strukturované, takto v detailech připomínající nejen krajinu lidského těla. Sestava z maleb a přemaleb vyšla po několika pokusech do této konečné podoby. Zcela náhodou pak vznikl jakoby položený kříž, spíše ale postava na kříži, což je čirá spekulace, ale může udělat radost neateistickým návštěvníkům galerie. Mně osobně se mnohem více líbí představa hřebu, šroubu, který obě polohy malířské tvorby Zdeňka Berana nerozebíratelně a logicky spojuje.

Na závěr bych chtěl připomenout, že dnešní den vernisáže je vybrán zcela záměrně, neboť právě dnes slaví Zdeněk Beran své 75 narozeniny. Všechno nejlepší!

Děkuji za pozornost!
 

M. Horák, Praha, 7. 3. 2012