Karel Pauzer

Konec léta

Galerie Navrátil | 13. 9. 2011–11. 11. 2011

Dobrý večer!
Téměř po pěti letech tedy Pauzer opět u Navrátila. Na přelomu roku 2006 a 2007 nám ještě v Tomášské představil své „Rodiny“, dnes již ve Vítkovce s ním budeme očekávat „ Konec léta“. Přes onu pětiletou přestávku je ale Pauzer zřejmě, u Míly Navrátila nejčastěji vystavující umělec. Po třech výstavách v galerii Litera v letech 1991, 1994 a 1996 je tato výstava již také třetí samostatnou v galerii Navrátil. Předtím na Malé Straně v letech 2000 a 2006. A když vzpomenu ještě jeho účast na čtyřech skupinových výstavách, je „Konec léta“ jubilejním, desátým setkáním s jeho dílem.

Když jsem v červnu konečně vyrazil na návštěvu ke Karlovi a Haně do Brunšova, moc jsem se těšil, ale zároveň se toho i lehce obával. V uzavřeném prostoru domku u Vltavy žijí vedle sebe v naprosté symbióze, harmonii a důvěře jakoby dva světy dvou lidí – výtvarníků. Dva světy ale jen na první pohled, ve skutečnosti již je to dávno svět jeden. Fantaskní, expresivní, syrový až brutální svět Karla Pauzera a mnohem jemnější, lyričtější, ale často i mnohem sarkastičtější, grotesknější svět Hany Purkrábkové. Společně pak provozují velký útulek pro živé i neživé tvory, do kterého čas od času přibude nový člen, nebo který naopak čas od času nějaký chovanec opustí. Na zahradě pak ve tmě, za deště, nebo silněji pod vlivem alkoholu pak člověk lehce ztratí přehled a z neživých se stávají živí. Stejně tak si dovede i představit, že nějaký ten hliněný tvor i občas olízne svého pána.

Karel Pauzer je člověk nedůvěřivý, podezíravý, veskrze pesimistický, opatrný, nekomunikativní, nekompromisní a přímý. Nespolečenský, neboť společnost lidí nevyhledávající, ale když na to přijde, člověk vtipný, bystrý, zásadový a především k sobě tvrdý a přísný. Kritický k sobě i k okolí. Svérázný originál, stejně jako je svérázná a originální jeho práce. Doma v Brunšově nemůže a není jiný, jen je to jediné místo, kde je opravdu šťastný, takže mizí nedůvěra, strach, plachost, objevuje se klid a jistota. Pořád to ale neplatí při práci, při tvorbě. Tam klid, jistota a sebedůvěra snad nebyly nikdy, navíc to v sobě jako bytostný introvert všechno prožívá sám. Práce je vždy obrovskou řeholí, nic a nikdy nevzniká lehce, naopak, je to dlouhodobý a hodně těžký proces. Desítky let pracuje pořád stejně a pořád stejně tvrdě a bolestně. A bez kompromisů. Od dětství nemá pouze zakořeněnou a usazenou nedůvěru, strach z lidí, ale stejně tak má obrovský a kontinuální problém se sebedůvěrou. Neustále o všem a především o sobě pochybuje. Proto jeho práce, sochy, ale i práce na papíře vznikají tak dlouho a tak obtížně. Celý život dělá s hlínou, všechny postupy si vždy dělal a dělá sám, i vypalovací pec si postavil sám, další z jeho zásad, vždy a ve všem být soběstačným. Myslím, že nejvíce ho děsí představa být nějak, někdy a na někom závislý. Hlína je pro něho ideální sochařský materiál, neboť může sochy neustále předělávat, ničit, dělat znovu a znovu, trvá dlouho, než je spokojen a vypustí objekt s klidným svědomím do života, nechá ho už pak žít si vlastním životem. Říká, že je v ten okamžik již vlastně opustí, čemuž osobně moc nevěřím, možná že je opustí fyzicky, ale emocionálně k nim bude mít pouto po celý život, zvláště když celý proces vzniku je tak dlouhý a náročný. Samozřejmě, že ho všechny jeho sochy, nebo většina, přežije, ale to mu může dělat jenom radost. Z existenčních důvodů pochopitelně musí občas prodat, ale jestli tady cítí radost, opravdu nevím?! Ale je pragmatický a ví, komu a kam své plastiky svěřuje, takže případná traumata minimalizuje. Je ale i tak velká množina věcí, kterých se zbavit nechce a nezbaví!

Proč nemodeluje lidi, ale zvířectvo a rostlinstvo, bylo již výše naznačeno. Zvířata má totiž na rozdíl od lidí rád a důvěřuje jim. To ale neznamená, že minimálně Hanu má z lidí také opravdu rád! Jak sám říká, zvířata mu voní více než lidi. Čemuž já osobně rozumím mírou vrchovatou, neboť si také již mnoho let myslím, že člověk jako druh je z celé živočišné říše druhem nejméně povedeným.

Na této výstavě je devět plastik z let 2003 až 2011. V zadní místnosti jsou věci vesměs starší – Trojlístek, Půlmoucha, Dvojlístek, Červené proutky a Vážka. Vepředu pak Dvoulist a Velké tlamičky plus dvě poslední práce z letošního roku, zde zatím nepojmenované. Vypalovaná hlína, laminát, barva, lak, kostra z drátů. Podle názvů jednotlivých plastik by měl mít člověk jasno o jejich zařazení do rostlinné, nebo živočišné říše, ale já osobně v tom lehce plavu, Velké tlamičky jsou pro mě tedy skoro živé jako Půlmoucha, stejně jako Vážka ve srovnání s Dvoulistem atd. Tady si s dovolením vypůjčím Karlovu větu z jeho vlastního textu, cituji:“Plastiky mají původ v mé neodolatelné zálibě ve všem co roste, případně se pohybuje a co nestvořil člověk. „Konec citace. Takže se pohybujeme pořad v kruhu, kde se donekonečna opakují, promítají a obhajují vazby autora na – člověka jako druh, samotného Pauzera, zvířata, rostliny a život. Ano, život. Protože to, že Pauzer nemusí lidi, ještě vůbec neznamená, že nemusí život sám, naopak. Tady není rozpor. Život byl, je a bude pro něj vždy elementárním a univerzálním tématem. A toho člověka se stejně nemůže zbavit a nezbaví, některé jeho podoby, rysy, vlastnosti projektuje, přenáší do své práce, byť jen podvědomě. Toto platí hlavně u jeho zvířecích soch. Na této výstavě je tato ambivalence u některých plastik podtržena jejich velikostí, tedy velikostí dospělého člověka. Nebo je to všechno jinak a Karel dal těmto novým klonům lidskou velikost jen z důvodu snazšího zachování druhu a zvýšil tak jeho šanci přežít?!

Stejně jako ho od dětství fascinuje dodnes příroda, vše živé i neživé, tedy kromě člověka, tak ho stále donekonečna fascinuje a až masochisticky přitahuje proces tvorby a okamžik konečného stvoření. Strach, obavy, ale i touha, očekávání, štěstí, to vše je součástí geneze každého nového hliněnce. V okamžiku dokončení ale už současně dobře ví, že se to bude zase opakovat a tak pořad dokola. I za cenu velkých psychických a hlavně fyzických bolestí a strádání, dnes již i nevratného poškození. Ale bez bolesti a utrpení není pravdy a lehká a jednoduchá cesta zde neexistuje. Dnes Karel dodatečně pověsil ještě dvě kresby. Chtěl jich ukázat více, ale s papírem je to u něho snad ještě komplikovanější, než se sochou, takže zrovna teď má období, kdy by moc chtěl, ale nejde to, tak jen pokorně musí čekat, těšit se a doufat?! Sochy jsou již tradičně sestaveny z několika segmentů. To vše hlavně z praktických důvodů, vypalování, manipulace, transport. V neposlední řadě pak mnohem jednodušší oprava, nebo i výměna jednotlivých částí. Kloubové ústrojí plastik funguje dokonale, dnes již mnohem lépe než kloubový aparát jejich stvořitele. Celá Pauzerova práce, tvorba je vlastně také jeho vlastní obranou hrází před okolním světem a lidmi. A vlastně paradoxně, nebo možná logicky i hrází před sebou samým, poněvadž i Karel Pauzer je nakonec jen člověkem, i když ani na chvíli nepochybuji o tom, že by byl mnohem raději psem!

Na začátku jsem zmínil výstavu před pěti lety v Tomášské. Tehdy to byla výstava k autorovým 70-tinám. Narozeniny má sice až v prosinci, ale tato výstava zde v galerii Navrátil byla již plánována a připravena k jeho 75-tinám. Takže dnes zatím jen malá, předběžná gratulace!

Děkuji za pozornost
 

M. Horák, Praha, 13. 9. 2011