André Chabot

The masked Death

Galerie Navrátil | 9. 5. 2011–26. 6. 2011


Dobrý večer!
Jestli se dá o pár výtvarnících, kolem galeristy Míly Navrátila, hovořit jako o kmenových, pak Andre Chabot je zcela jistě jedním z nich. Tento fakt je pak o to pozoruhodnější, že se jedná o umělce zahraničního. První výstava Chabota v Liteře byla již v roce 1993 – „Vášnivý život Marie Magdaleny“, další v roce 1995 – „Cesta k poslednímu soudu“ a hned rok následující, tedy 1996 – „Smrt manekýny“. Všechno to byly instalace a fotografie. Další Chabotova představení pak již byla spojena jen s Galerií Navrátil. V roce 2000 – „Fantasktní objekty“, 2004 – „Nekropoly a jiné fantaskní objekty“ a v roce 2006 – „Předpokládané hroby hrdinů Julese Verna“. Tuto jeho poslední výstavu u Míly, ještě v Tomášské, jsem tehdy také zahajoval a byla připravena k jeho 65-tým narozeninám. Dnešní výstava po pěti letech, zde v znovuzrozené Galerii Navrátil v Karlíně, je výstavou k červnovým Chabotovým 70-tým narozeninám.
Andre Chabot je mimo jiné především výtvarník, fotograf a hlavně návštěvník hřbitovů. Dokonale tyto tři jeho přívlastky definuje a popisuje slovník Benezit pařížského nakladatelského domu Grund, kde se uvádí:

Chabot výtvarník – vytváří instalace, ve kterých hroby mluví a rakve skrývají jeho fantazma.

Chabot fotograf – si vytváří sbírku černobílých obrazů hrobů, mauzoleí, krypt a katakomb, které jsou nevyčerpatelným zdrojem architektur a symbolismů, exotiky a erotiky, humoru a metafyziky, zármutku, vzpomínek a zapomnění.

A Chabot – návštěvník hřbitovů – odhaluje lživost památníků a pochybuje o tom, že dojemné kamenné plačky jsou jen neživými předměty.

V posledních letech je pak novým přívlastkem k jeho jménu i designér náhrobků a uren.

Mně osobně se nejvíce líbí jeho vlastní charakteristika, když sám sebe nazývá „sběratelem hrobů a hřbitovů“. Tato jeho vášeň, posedlost, dnes jistě již životní nutnost a smysl, trvá čtyřicet let! Vše začalo kvůli děděčkovi, vojákovi z 1.světové války, kdy Chabot odjíždí poprvé fotografovat vojenské hroby na východě Francie. A již nepřestal, tyto výpravy k hrobům mu vydržely dodnes. Stala se z nich nemoc, závislost, celoživotní etapový běh, kdy cílovou pásku proběhne společně s máchnutím tolik obávané kosy! Tento bývalý profesor literatury, vypravěč, novinář a výtvarný autodidakt shromáždil, vytvořil jedinečnou sbírku funerálního umění, kterou často a skvělě doplňuje o své vlastní fantaskní objekty. Jeho soukromý archiv dnes zahrnuje přes 160 tisíc fotografií z celého světa. V jeho pařížském domě – muzeu je pak on sám tím zdaleka nejoriginálnějším exponátem. A stejně jako po celém světě navštěvuje a fotí hroby a hřbitovy, tak takřka po celém světě i vystavuje. K dnešnímu dni je to již více než 600 výstav, z toho 90 samostatných.

Tady ve Vítkovce, na výstavě nazvané „Maskovaná smrt“, visí 11 černobílých a velkoformátových digitálních tisků na plátně. Naprostá většina jich byla připravena právě pro tuto pražskou výstavu, jen několik jich bylo již vystaveno v belgickém Binche v Muzeu masek a karnevalu. Všechny fotografie pak byly nafoceny fotoaparátem Leica v letech 1980 – 2010. Tyto vystavené tisky byly zhotoveny v letošním roce. Je to soubor reprezentativní a pro tuto galerii zcela dostatečný. Chabot nás prostřednictvím svých fotek bere na exkurzi po několika málo evropských městech a především cílech jeho pohřební turistiky, tedy po hřbitovech a mlčenlivých strážcích tamních hrobů, místech posledního odpočinku. Navštívíme s ním Vídeň, Paříž, Lisabon, Janov, Parmu i Budapešť. Jako mladík se chtěl stát hercem, teď je při každé své navstěvě hřbitova v centru jakéhosi podivného divadelného představení, kdy každý náhrobek, každá socha, každá maska vypráví svůj příběh o životě a smrti, jakoby všichni mrtví chtěli najednou sdělit své osudy, své radosti i bolesti. Chabot za ty dlouhé roky již dávno není jen obyčejným návštevníkem, dokonce věřím i tomu, že když na hřbitov vstoupí on a připraven, i mlčenliví místní jsou již na něho připraveni a začnou se předvádět ve svých výpovědích, snaží se strhnout jeho pozornost zrovna na tu svoji stranu. On je ale trpělivým a snad i spravedlivým posluchačem a zaznamenavatelem. Určitě panuje oboustranná radost ze setkání, když se vrací po čase na stejná místa. Svými fotografiemi vzdává hold hřbitovnímu umění, architektuře i sochařství. I když některé sochy, masky a objekty si stejně dobře dovedu představit např. na budovách, kašnách, sloupech atd. Ale tím, že vím kdo je fotil a kde, dostává jejich výrazová výpověď jednoznačný smysl. A hlavně pak předem jasně zamýšlený smysl. Můžeme se jen dohadovat, v kolika případech pak bylo zhmotněno přání samotného nebožtíka, pozůstalých, nebo se jedna o volnou tvorbu sochaře, nebo kameníka?!

Výkladů k jednotlivým náhrobkům, maskám je jistě mnoho, fantazie pracuje a měla by i pracovat. Jaký příběh se asi skrývá za, pod zarostlou budapešťskou býčí hlavou? Je snad pařížská maska maskou posmrtnou? O čem o všem vypovídá děsivý výraz vídeňského páru? Vyjadřuje se ještě k životu, nebo již ke smrti?! A co teprve pařížský obyvatel hrobu, svírající v rukou na náhrobku pevně a navždy hlavu patrně svého nejmilešího?! A má z toho vůbec radost?! A co nám asi chce sdělit, nebo by mohl sdělit hrůzný lisabonský rytíř smrti?! Už se máme začít bát?! A co parmská maska z pozvánky? Koncentrace žalu, bolesti, smutku a utrpení! Atd.! Vrcholem je pak jistě janovská pieta, vlastně zde na výstavě opravdu jediná doslova maskovaná, nebo zamaskovaná smrt, její personifikace! Dokonalé a přesvědčivé provedení neoddělitelnosti života a smrti, doslova ruku v ruce! Poslední vydechnutí při posledním tanci člověka v pevném sevření s jeho černým tanečníkem. Tento tanec čeká bohudík na každého z nás a v tom je také ta největší spravedlnost života, tedy podle mne. Podle Chabota nikoliv, pro něj je smrt naopak ta největší nespravedlnost, kterou zná! Smrti se strašně bojí a celým svým životem, tím co dělá, se s ní poměřuje, pere, často s humorem, ale připravuje se na ní. Snaží se ji pochopit. A nejlépe pak nějak obelstít! Možná se mu to v jeho případě i částečně daří?! A já mu moc přeju, aby se mu to dařilo i nadále, ještě mnoho dalších let po sedmdesátce. Stejně jako mu přeju, aby ještě dlouho tančil v pevném sevření pouze se svoji Anne. A když už přijde ten poslední tanec s jeho černým mistrem, tak ať pak nikdy nemusí použít v rakvi nainstalovaný zvonek! On ví!

Děkuji Vám za pozornost!

M. Horák