Zdeněk Beran

Fragmenty a tristní přemalby

Galerie Litera | 7. 3. 2011–1. 4. 2011

Když se zpětně podívám na svoji práci, musím konstatovat, že se mi po léta úspěšně dařilo vyhýbat se obrázkaření – zvláště figurkaření. Teprve v poslední době jakoby docházelo k podezřelému obratu. Na základě toho se pak neodbytně vnucuje fatální otázka: „Proč při volbě motivu jde většinou o zadky? Proč se mým námětem stal fragment zadku?“

Pokusím se to stručně vysvětlit:

Jestliže se umělec – specielně malíř – rozhodne na stará kolena zabývat figurativním motivem, musí se současně rozhodnout zda bude preferovat předek nebo zadek?

Já jsem se rozhodl pro fragment zadku. Ten totiž, i přesto, že je soustavně upozaďován, ve skutečnosti poskytuje pro malbu ideální podmínky, podmínky mnohem lepší než může poskytnout historicky opotřebovaný předek. Proto se opakovaně snažím tuto nabídku co nejvíce využít.

Na této výstavě mi jde o dvojí odlišný způsob zacházení s obrazovou iluzí. Jde o jakousi vizuální demonstraci této snahy.

1) V prvním případě se jedná o zdůraznění působnosti haptické složky malířské struktury, která podporuje a současně mate vznikající tvar. S tím souvisí i předimenzování motivu a jeho násilné vtlačení do plochy obrazového formátu, z kterého jakoby chtěl vystoupit. Tímto přiblížením se současně vzdaluje. Pozvolna tak vybočuje z okruhu celistvé vnímatelnosti, svaté to podmínky iluzionizmu.

2) V druhém případě pak jde o potlačení optické iluze (kterou zde simulují fotografické fragmenty). Ty nakonec buď částečně, nebo zcela, utonou ve změti volných gestuálních tahů, s kterými vytvářejí libovolné konfigurace abstraktně expresivního charakteru. Nechávám se vyprovokovat fotografickou iluzí reality k malířskému gestu! Obrazová iluze je tak opět úspěšně potlačena.

Zdeněk Beran
Zde je odkaz na rozhovor Z.Berana pro Český Rozhlas:
http://www.rozhlas.cz/mozaika/vytvarne/_zprava/fragmenty-a-tristni-premalby-zdenka-berana–861995

Dobrý večer!

První výstavu zde v Liteře měl Zděněk Beran v roce 1992, Modely. Další, nazvanou Jedna možná situace, až po třinácti letech, tedy v roce 2005. V roce 2003 ještě uskutečnil Selanku staronových struktur v dnes již neexistující galerii v Tomášské. Tady na Karlínském náměstí tedy dnes potřetí, s představením, nazvaném Fragmenty a tristní přemalby.

Každý jednotlivý výtvarník, zde v Liteře vystavující, přistupuje pochopitelně a i naštěstí k samotné instalaci rozdílně, všichni samozřejmě berouc v potaz nevelký a jednoduchý výstavní prostor.

Naprostá většina má jasnou představu co, ale již ne tolik kde a jak?! Nebo to tak vypadá! V dobrém i špatném. Instalace je vždy malým dobrodružstvím, i s mnoha překvapeními a nejistým výsledkem. Toto ale v případě Zdeňka Berana tak docela neplatí a to díky jeho perfekcionalismu a dnes již legendárním a dokonalým přípravným modelům. Díky nim pak předem zná i to jak a kde! Jediným dobrodružstvím s nejistým výsledkem je pak fakt, nakolik se sejde modelová představa z ateliéru se skutečností v galerii?! A když se sejde dostatečně, je jeho spokojenost znát i beze slov. V žádném případě však nejsou modely kategorickými dogmaty bez možnosti změny. Pravdou ale je, že to většinou opravdu funguje. Pochopil jsem ale také, že modely jsou mnohem více, než pouze malá, ale naprosto svébytná a samostatná umělecká díla. Beran je člověk, umělec, neustále o všem pochybující, o svém výtvarném počínání pak především. Současně je to ale člověk naprosto vyhraněný, názorově pevný, nutně vyžadující, ale také respektující určitý řád, jistotu, hodnoty a pravidla. Podle toho i maluje, učí, žije. A v tom je také bohužel často problém, neboť hodnoty a pravidla dnes obecně znamenají stále méně. A právě i jeho modely jsou již před výstavou o řádu, jistotě, o cestě z pochybností, o znovu a znovu nalézaném sebevědomí. Takže i tato výstava není výjimkou a ve výsledku skoro přesně odpovídá navržené a modelově zrealizované představě autora. Osm obrazů-fragmentů a 56 tristních přemaleb, pravidelně sestavených na stěně, plus záměrně nespecifikovaný počet dalších přemaleb, stejně tristních, ale již různoformátových, nahodile a živelně poházených po zemi.

Fragment – je označení libovolně velké části z celku, která vzniká oddělením této části z kompaktního tělesa. Ve smyslu této definice jde opravdu asi o fragmenty, ačkoliv o oddělení jednotlivých částí dochází pouze ve fantazii autora. Rád bych viděl ten obraz, tedy kompaktní těleso, ze kterého se fragmentací oddělily jednotlivé menší obrazy. Ve skutečnosti je každy jednotlivý obraz zde sám o sobě zcela kompaktní. U sedmi obrazů jde o mistrovskou, až hyperrealistickou malbu krajin lidského těla, obraz od obrazu s větším, či menším tajemstvím. Poslední obraz s částečnou přemalbou je zde mostem, přechodem mezi monumentální, iluzivní a čistou malbou a souborem fotografií s brutální a expresivní přemalbou.

Tristní znamená žalostný, trapný. Což ve vztahu k názvu vyvolává řadu různých interpretací. Tristní ve vztahu pouze k přemalbě, její kvalitě, intenzitě, nahodilosti a originalitě, nebo i ve vztahu k základu, tedy k fotce a k samotným důsledkům následné přemalby?! Nebo opět tristní pouze ve vztahu k autorovi a k jeho nikdy nekončícímu boji s pochybnostmi?! Stejně jako je za touto větou otazník, mohl, nebo měl být možná i na pozvánce. Nejpravděpodněji tristní ale ve smyslu nekonečného a většinou více či méně marného souboje iluze se skutečností. Ano, zde bývá opravdu hodně často výsledek tristní, tedy trapný, nebo i žalostný. Pro Berana i pro ostatní je ale míra tristnosti individuální a vždy subjektivní. Všechny fotografie zde jsou autorské, zhotovené v průběhu několika posleních let. Přemalbou byly ale upraveny až na podzim loňského roku a takto vystaveny jsou vůbec poprvé. Ostatně stejně jako obrazy, které v tomto souboru mají také svou premiéru. Pouze některé a navíc jednotlivě byly již vystaveny.

Fotografie jsou iluze skutečnosti. Barevné přemalby jsou pak soubojem s fotografií, tedy s iluzí. Beran přistupuje k jednotlivým fotografiím a čeká na nahozenou provokaci, vyprovokován fotografickou iluzí pak přistupuje k protiútoku, k malířské akci, kdy se snaží rozbít, potlačit a změnit tuto iluzi.V barvách, gestech a ovládán emocemi se pouze snaží přiblížit svými výtvarnými prostředky ke skutečnosti. Je to záležitost až schizofrenní, neboť původně vznikly fotografie snad jen jako možná připrava, pomůcka, návod, směr pro eventuální obraz. Až po letech, hromady detailů ňader, hýždí, stehen, penisů a vagín společně s potřebnou a snad i nutnou dávkou flustrace a pesimimismu, uvolnily tu správnou energii pro malířův gestický atak. Stejně schizofrenně ale může působit i fakt, kdy iluzivní malba působí volbou tématu, námětu a formátu vlastně protiiluzivně, kdy se námět až jakoby tlačí z formátu, snaží se osvobodit z těsných podmínek, danných rozměry obrazu. Na podlaze volně poházené přemalby pak mohou být i výsledkem tohoto Beranova souboje s iluzí, kdy ten je často více než příklon ke skutečnosti jen chaosem, marnosti a beznadějí. Ale na druhou stranu, i taková vlastně může být a i je skutečnost. Nyní již je jen otázkou času, kdy Beran od přemaleb fotek přejde k podobným přemalbám svých velkých iluzivních pláten. Určitě se to stane, chuť na to má, jen ještě sbírá odvahu, zatím převládá velký respekt k obrazu a práci na něm. On nejlépe ví, že když do tohoto souboje nepůjde na sto procent, výsledek pak může být teprve tristní.

I když se jedná o samostatnou výstavu Zdeňka Berana, může být tato brána také jako další z nastartovaného cyklu výstav, připomínajících dvacet let nepřetržitého fungování galerie Litera.

V každém případě byl ale termín vernisáže této výstavy vybrán Mílou Navrátilem zcela záměrně, neboť právě 7. 3. , před čtyřiasedmdesáti lety, se Zdeněk Beran v Dolní Dobrouči na orlickoústecku narodil. Tak všechno nejlepší!

Děkuji Vám za pozornost!