Hermann Nitsch

Jaroslav Brabec

Galerie Litera | 10. 11. 2009–27. 1. 2010

Dobrý večer!
Míla Navrátil tuto výstavu připravoval dlouho, v loňském roce pak Nitsche kontaktoval a na začátku letošního roku ho již oslovil s konkrétní představou. Nakonec se vše domluvilo právě na tento listopadový termín. Další rok fungování galerie tedy zakončí společná výstava obrazů Hermanna Nitsche a fotografií Jaroslava Brabce. Velká škoda, že se této vernisáže nemohl zúčastnit sám Nitsch, který se omlouvá, ale je opravdu velmi časově zaneprázdněn, minulý týden zahajoval výstavu v Istambulu a za pár dní pak otevírá výstavu ve Veroně. Výstava ale potrvá do konce ledna a Nitsch přislíbil návštěvu Prahy právě v průběhu ledna, takže galerie určitě ještě nějakou formu setkání s umělcem připraví.

Výstava obrazů Hermanna Nitsche, zde v galerii Litera, se mohla uskutečnit jednoznačně díky nadstandardním vztahům galeristy a samotného umělce. Po velké společné výstavě s Rudolfem Schwarzkoglerem „Rány a mystéria“ v Jízdárně Pražského hradu v roce 1993 jsou všechna jeho další česká zastavení spojena pouze a právě s Mílou Navrátilem. Pro Navrátila jistě potěšující a uspokojující, jinak ovšem zcela překvapivé a nepochopitelné. Jinak řečeno, nebýt Navrátila, neměli bychom ani možnost a šanci Nitschovo dílo v posledních patnácti letech u nás poznat a vidět! V roce 1994 to byla instalace „Krev a víno“ zde v Liteře, po jedenácti letech pak videoprojekce jeho akcí z let 1962-2004 „Das Orgien Mysterien Theater“ v již bohužel zaniklé galerii Navrátil na Malé Straně. Dnes tedy potřetí a opět v Karlíně.
Ten nadstandardní vztah jsem si plně uvědomil minulý měsíc, když jsme spolu s Mílou byli u Nitsche v Printzendorfu vybrat obrazy pro tuto výstavu. Vlastně jsme dopředu ani nevěděli pro co a v jakém rozsahu jedeme?! Po počáteční lehké strnulosti a snad i únavě, rozespalosti jsme se dočkali jen milé, vstřícné, přátelské až domácí atmosféry. V kuchyni u štrůdlu jsme poseděli s Nitschem a jeho ženou Ritou a když se Nitsch odebral ke krátkému odpočinku do svého pokoje, my sami dva jsme měli možnost vystoupat po schodech do jeho ateliéru. V možná třicet metrů dlouhé místnosti byly po všech stěnách opřeny a narovnány obrazy, které byly postaveny na sebe a ještě v řadách za sebou. Dalším a největším obrazem pak byla všemi barvami pocákaná a bez pravidel upravená podlaha. Fascinující podívaná! Ateliér, ale součastně také jedinečná a originální výstavní síň, galerie. Horší to pak ale bylo se samotným výběrem, kdy jsme nevěděli kam dříve s očima a pobíhali sem a tam. Nakonec jsme se shodli na celočerveném konceptu a výběr doplnili jednou „košilí“ a objektem. Košilí v uvozovkách. A náš konečný výběr z této obrovské množiny děl vidíte dnes tady v galerii. Čtrnáct naprosto typických „krvavých“ Nitchových pláten. Všechny obrazy jsou z letošního roku, tedy nové a neokoukané. Sestavy obrazů do kvartet nás napadly již v Rakousku, ale teprve zde v galerii jsme si vyzkoušeli a dokázali, jak dobře a působivě se to ve výsledku doplňuje s fotografiemi Jaroslava Brabce. Akční obraz s pracovní Nitschovou košilí, potřísněnou a ušpiněnou od barev, doplňuje v prostoru malý přenosný oltář s církevním rouchem.

Košile je nedílnou součástí obrazu, vlastně mnohem víc, jak Nitsch sám říká, košile se věší na obraz jako nejvyšší šperk a trofej. A všechno dohromady je to o významech, symbolech a analogiích. Kutnovitou bílou košili používá již od roku 1960, z části z úcty ke Klimtovi, z části z přesvědčení, že umělecká činnost je rovna činnosti kněze. Tuto část přesvědčení potvrzuje koexistence dvou rouch – roucha umělcova, tedy potřísněné košile a opravdového kněžského roucha, bohatě zdobeného a okázalého. A zase i zde mnoho skrytých významů, souladů i rozporů. Opakující se svlékání a začleňování do obrazů je vlastně nikdy nekončícím procesem hledání, pochybování, bolestné sebereflexe a ve finále i očistcem. Maluje obraz s maximální duševní intenzitou, prostřednictvím své košile se znovu a znovu nechává ukřižovat. Je to jeho nikdy nekončící Křížová cesta.

Jednotlivé zde vystavené obrazy jsou Nitchem pojmenované a vzadu popsané křestními jmény, jako např. Helmut, Thomas, Markus, Brigit atd. Jde možná pouze o pracovní názvy, usnadňující evidenci a orientaci v dnes již obrovském díle, přesto jde pravděpodobně o abstraktní portréty. Ač používá ve svých a na svých obrazech i barvu žlutou, zelenou, hnědou, oranžovou, modrou, černou i bílou, zdaleka nejdůležitější pro něho zůstává barva červená. Sám Nitsch říká: „ Zredukoval jsem svou malbu na jednoznačnou sugestivní monochromii, jednohlasnost, dal jsem barevné substanci pro mne jedinou možnou barvu, barvu krve, rudou!“. Jsem rád, že jsme mohli s Mílou Navrátilem tuhle větu naším výběrem podtrhnout, zdůraznit a potvrdit. Přes Nitschovu všestrannost a různorodost pro mě zůstává hlavně a především malířem. Jak napsal kdysi Rudi Fuchs, bez zkušenosti z malby by jiné formy jeho činnosti neexistovaly, malování je Nitschovou ústřední inspirací – jeho osobním hlasem.

Omlouvám se Jardovi, že jsem až doposud dal v této řeči přednost Nitschovi, bylo to minimálně z věkových důvodů.
Profesně kameraman a režisér, zde fotograf Jaroslav Brabec také nevystavuje u Navrátila poprvé. V roce 2006 vystavil své velkoformátové fotografie v Tomášské a na jedné z fotografií byl tehdy i Nitsch, kterého vyfotil na jeho výstavě tamtéž rok předtím. Přes třicet let fotografuje Brabec důsledně a systematicky ty nejdůležitější a nejvýraznější osobnosti naší výtvarné scény. Výsledky této zcela mimořádné, výjimečné a jedinečné záliby, vášně a posedlosti jsme mohli vidět na jeho výstavách v Domě Pánů z Kunštátu v Brně a v Praze pak ve Zlaté huse a Českém kulturním centru.

Tvar společné výstavy Nitsch-Brabec se vyvíjel dlouho, výsledek tohoto hledání nakonec vidíte sami. Až na pár fotografií, které vznikly v roce 2005 na již zmíněné Nitschově výstavě na Malé Straně, byly všechny ostatní nafoceny při návštěvě v Prinzerdorfu v květnu loňského roku. Z většího souboru fotek vznikl soubor asi šedesáti, z nichž 44 je vystaveno zde v Liteře. Černobílé fotografie o rozměrech 16×24 cm rozbíjejí brutální barevnost Nitschových obrazů. Při instalaci fotografií jsme se vesměs drželi autorem předsestavených celků. Fotky s menší mezerou tedy patří k sobě, i když lze dodat jakoby k sobě, protože ve skutečnosti každá z fotografií funguje sama o sobě a naopak dohromady pak skoro každá s každou. Ale to, myslím, vypovídá pouze o jejich kvalitě. Některé fotografie jsou po dvou, třech i čtyřech v různých sestavách a kombinacích, svisle i vodorovně. Pár vyloženě solitérních jsou i tady nainstalovány samostatně, s větším odstupem a snahou o podtržení jejich výrazu. Ale zase, každá z vystavených fotek by mohla být vystavena i samostatně, ale kde vznikla větší kolekce fotografií, nebo fotografií k sobě vyloženě patřících, pak jsou tady i tak vystaveny. Přibližují nám jeden den v životě rakouského malého-velkého muže. Prostřednictvím Brabcova vidění a díky jeho fotoaparátu vidíme Nitsche odpočívajícího, hledajícího stín ve svém domě, pyšně se procházejícího velkorysou zahradou, svačícího, z okna se vyklánějícího, dumajícího, rozmlouvajícího, mračícího i lehce usmívajícího. Některé z fotek mají skoro dokumentární charakter, kdy tiše spolu s Nitschem procházíme takřka všemi prostorami historické budovy zámku. Jiné jsou pak portrétní, hluboce výrazové a intimní. Část z nich schválně rozmazané, nebo spíše neostré, ponechávající zaostření na každém z nás. Brabec při fotografování v sobě nezapře kameramana, jak točí, tak i fotí, má smysl pro detail i kompozici, vidí výtvarně, dokonale cítí a vnímá světlo a čas. Ale hlavně je pro fotografovaného partnerem, v nejlepším případě pak i přítelem. A to je na fotkách ve výsledku opravdu znát. I u všech jeho fotografovaných umělců jde vždy o dlouhodobý vztah, budování vazeb, kde prim hraje důvěra a vzájemný respekt. Výsledkem je pak nenucenost, přirozenost a opravdovost. A přesně takové jsou i jeho fotografie. A když tyhle zmíněné vazby existují a fungují, dává mu pak fotografovaný šanci, kterou on nikdy neodmítne, naopak na ní čeká. Brabec je lovcem šancí. Je vlastně jako reportážní fotograf, ještě s tím nepojmenovatelným něčím navíc. Rozhoduje se rychle, fotí rychle. Jeho fotografování je sebevědomé a nekompromisní, nikdy ale agresivni a obtěžující. Snad drzé, ale v tom nejlepším smyslu slova. Někdy i zariskuje a udělá fotku podle všech pravidel jakoby nedokonalou, ale díky jeho citu a sebevědomí i ta často skvěle zafunguje.

Tohle všechno výše zmíněné je dobře vidět i na Brabcových fotografiích Hermanna Nitsche. Ten Brabce již zná, důvěřuje mu, pustí ho k sobě domů, někdy doslova až k tělu. Není z něho nervózní, nepřekáží mu a proto taky mohly vzniknou tyto fotky. O Nitschově důvěře k Brabcovi pak nejlépe vypovídá právě tato výstava. Bez oné důvěry by tady dnes vystavoval Nitsch sám. Nevím, kolik lidí může říct, že vystavovali společně s Hermannem Nitschem, bezesporu jednou z nejkontroverznějších, ale také nejuznávanějších a největších postav moderního výtvarného umění.

Obrazy i fotografie si nekonkurují, ale doplňují se, navzájem spolu i snad komunikují. I díky Brabcovým fotografiím se tedy Nitsch stává vlastně jediným společným jmenovatelem celé výstavy zde v Liteře. A vzhledem k tomu, že Nitsch bohužel není přítomen, je Brabec hlavní hvězdou tohoto večera. Zcela zaslouženě!

Úplně na závěr bych chtěl zmínit, že k dnešní výstavě se připravovalo vydání souboru čtyř zvětšených Brabcových černobílých fotografií. Celý soubor, doplněný o text a signovaný Nitschem i Brabcem, bude vydán v reprezentativní mapě a v limitovaném nákladu galerií Litera. Jedna z fotografií bude i Nitschem přepracovaná. Z technických důvodů se toto vydání bohužel nestihlo a nepodařilo zrealizovat k dnešní vernisáži, ale dojde k němu v co nejkratší možné době. Zatím jen ukázkovou verzi vám představí galerista Míla Navrátil.

Děkuji Vám za pozornost!

Martin Horák