Jiří Kubový

Krajiny

Galerie Litera | 9. 1. 2009–27. 2. 2009

Být skutečným solitérem může být velmi romantické. Nemít umělecké spolužáky, nebýt v žádné skupině ani hnutí, nežít v živém uměleckém centru. Zdálo by se, že to vše se splnilo Jiřímu Kubovému z Ústí nad Labem.
Není to tak úplně pravda. Kubový patřil již od poloviny sedmdesátých let do okruhu moderních malířů, kteří sice neměli šance na takzvaně oficiální scéně, ale byl v hledáčku znalců a příznivců moderního umění, se kterými udržoval životodárné kontakty. Těch několik málo osob bylo schopno vytvořit a osídlit svůj vlastní svět. Patřil k nim především neúnavný organizátor, inspirátor a sběratel Jiří Valoch, který objížděl všechny ty zapadlé ateliéry v Čechách, na Moravě a po všemožných koutech střední Evropy. Tyto duchovní poustevny byly navštěvovány také uměnímilovnými poutníky, kteří přinášeli další zprávy i pozdravy. A tak se stal pro zasvěcené i Jiří Kubový určitou legendou.
Na Vysočině, v Třebíči byla další spřízněná věrná duše, básník a výtvarník Ladislav Novák. Nováka s Kubovým spojovala poustevnická umělecká samota ve svém regionu, ale zároveň snaha a touha mít široký rozhled. Jakoby samo výtvarné umění nestačilo k výpovědím tak křehkým, tak intimním, bylo doplňováno a podporováno intenzivním zájmem o poesii.
K přátelům básníkům patřili i krajan Emil Juliš a Jiří Kolář. Oba měli na své okolí zásadní vliv. Juliš spíše v severních Čechách, třeba i v Lounech, kde existovala silná umělecká komunita. Kubového přivedla spřízněnost s těmito básníky a zároveň výtvarníky k jedinečné formě vizuální poesie. Konkrétní poesie všedního dne a všedních věcí. Objekty a materiály se kterými pracuje postrádají jakoukoli exkluzivitu. Většinou si vystačí s provázky, dráty a sololitem. Je však malířem a tak tyto symbolické fragmenty našeho civilizačního světa pomalovává a vytváří z nich na bílých zdech obrazy. Většinou obrazy krajin či jejich úseky, detaily a znaky. Bývají to obrazy fascinujícího Českého středohoří. Obrazy nás vtahují do prostoru vyznačeného třeba jen horizonty země a nebe nebo drátěnými vlnkami a sololitovými oblázky. Používání těchto netradičních „malířských“ prostředků vyvolává tiché napětí mezi obsahem a formou. Civilnost použitých materiálů, které jsou spíše průmyslového charakteru bývá ve zvláštním rozporu k nesporné poetice těchto přírodních či přímo krajinných motivů. Tento vnitřní dramatický rys Kubového tvorby je tlumen (ale na druhou stranu i umocněn) minimalistickým projevem.
Jiří Kubový maluje od roku 1968, tedy již čtyřicet let. Za tu dobu prošel zákonitě určitým vývojem, nicméně jeho originální styl a specifické místo na české výtvarné scéně zůstávají pevné a neměnné. To dokládá i malá výstava v Galerii Litera. Ačkoli zahrnuje časové rozpětí 36 let, ukazuje se, že vystavené exponáty „drží“ v logické jednotě. Lapidárnost a minimalistické zjednodušení vedou Kubového až ke konceptuálnímu vnímání zobrazovaného. Významnou roli hraje vždy prázdná, bílá plocha, vymezena objekty – segmenty obrazu. Obraz je tak naznačen bez přesného ohraničení. Segmenty zobrazeného mají umocněnou výpovědní schopnost neboť jsou jediným primárně vnímaným prvkem obrazu. Přes všechnu Kubového konceptuálnost přístupu k obrazu, zůstávají jeho objekty obrazy a zjednodušující, minimalistický postup výstavby obrazu nedovoluje autorovi vystoupit z plochy obrazu do instalačního prostoru.
Přes nespornou nekonvenčnost až provokativnost jeho obrazů, autor sám sebe vždy pokládal za malíře a krajináře.
Petr Štěpán