Věra Nováková

Slzy staré sfingy

Galerie Navrátil | 10. 12. 2007–10. 2. 2008

Na úvod bych si dovolil krátkou vzpomínku na první obraz, který jsem od Věry Novákové viděl. Byl představený v rámci výstavy „100+1 uměleckých děl z dvacátého století“, kterou připravila moje kolegyně z Českého muzea výtvarných umění Alena Potůčková. Výstava, která se konala v Domě U Černé Matky Boží od prosince roku 2000 do února roku 2001, mapovala složitý vývoj české výtvarné kultury dnes již minulého století. Každý rok byl zastoupený jedním dílem, které o době svého vzniku dalo výmluvné svědectví. Rok 1952 nebyl zastoupený obšírným plátnem s budovatelskou žovialitou socialistického realismu, ale přepečlivě malovaným obrazem s temnou vizí spálené země po devastaci lidské civilizace a lidskosti samotné. Touto pouští, připomínající gotický apokalyptický výjev, pomalu kráčejí dvě vyhublé a krvácející děti. Nejde zde však o zoufalý nihilistický výkřik. Pod ochranou anděla, který se nad nimi vznáší, tyto dvě lidské bytosti, rukou v ruce, činí drobné, trochu nejisté, ale tiše odhodlané kroky k vlastnímu přežití a směrem snad i k přežití lidské civilizace a lidskosti samotné. Šlo o obraz „Po konci světa“, který autorka namalovala jako čtyřiadvacetiletá umělkyně, jako mladý člověk již s těžkými životnými zkušenostmi s brutální mašinérií totalitní moci. Spolu s obrazem „Na úsvitu atomového věku aneb 5 minut před koncem světa“ od jejího životního partnera a tvůrčího souputníka Pavla Brázdy, vybraným k roku 1953, působily na mě tyto práce ohromně silným dojmem, vymykaly se veškerým dobovým konvencím akademickým i avantgardním a utvrdily ve mně přesvědčení, že umění není věcí stylovou či formální, ale především věcí lidskou.
 
To, že Věra Nováková spolu s Pavlem Brázdou razila cestu nekompromisně osobní a nezávislou od domněle aktuálních tendencí a skupinového dění jí sice ubralo z umělecké celebrity, za to jí však zajistilo nezbytný prostor k vymezování, prohlubování a ověřování jedinečné výtvarné řeči. Na počátku všeho v její tvorbě je člověk, bytost silně nabitá energií vlastní existence. Tato energie se projevuje venku, ve výrazných tělesných postojích, ale i uvnitř, v barevné a světelné hmotě duchovní soustředěnosti. Autorčin člověk je především procítěný znak, plastické zjevení schopné dramatické proměny ve službě symbolického sdělení. Do neživé materie je vdechnutý život, který své poslání naléhavě promítá v humanistickém podobenství. Tuším, že se práce Věry Novákové velmi inspiruje právě tímto zázračným okamžikem geneze, touto vstupní bránou do života se svou radostí, svým utrpením a touhou odkrývat podstatu vlastního smyslu. Klíčové je zde slovo a písmeno jako jeho stavební prvek nebo spíše genetická částice, vizuálně, zvukově i posléze významově spojující jednotlivá slova ve volně propojený řetěz myšlenek nad lidským tématem. Nejsou to ovšem básně, ale promyšleně vizualizované úvahy, které přes svou racionalitu a kultivovanost hledají až intuitivně cestu zpět, k společnému článku mezi obrazem a písmem, k jakési dnes již dávno ztracené vzájemné integritě. Je zde cítit autorčin stále obnovovaný a obnovující úžas z tvořivého potenciálu komunikace, vším však zároveň prostupuje i její příznačné vědomí o morální odpovědnosti lidské komunikace, odpovědnost, která je zejména v dnešním věku cynicky či pragmaticky opovrhovaná.
 

Ústředním motivem je člověk-písmeno jako symbolické ohnisko, ztělesňující jak existenciální dráhu člověka tak i jeho bytostnou potřebu se k této dráze aktivně, kodifikovaně a srozumitelně vyjadřovat. Při pohledu například na autorčinu pískovcovou Evu, jejíž tělesný tvar dvojjedině znázorňuje ženské tělo a písmeno „E“, bychom neměli zapomenout, že písmeno „E“ ve vší pravděpodobnosti skutečně pochází ze zjednodušené podoby modlící se či volající lidské figury. Na dnešní výstavě bych rád především zmínil autorčinu novou plastiku, podlouhlou figuru kreslící písmeno „S“. Mezi mnoha možnými významy je zde hlavně myšlená idea Svobody. Elastická spirála této figury působící jako symbolický ukazatel na rozcestí našich dnů snad naznačuje, že svoboda má být cesta, kterou každý musí najít sám v sobě, což pro mnoho lidí znamená vnitřní zápas, do kterého se – ať již z jakéhokoliv důvodu – nechtějí pouštět. Bez nejmenšího osobního nároku Vám povídat o podstatě svobody, raději cituji Josefa Čapka, který píše: „Svoboda není nahá, samoúčelná, ničím rozumovým neřízená energie. Svoboda je myšlením, protože je rozhodováním mezi nižšími a vyššími možnostmi.“ Jak jsem již hluboce poznal před jejím obrazem „Po konci světa“ z roku 1952, Věra Nováková celý svůj život žije svobodou myšlením, což její umění od podstaty naplňuje tak silnou autenticitou a originalitou.

Richard Drury
Úvodní slovo k výstavě
10. 12. 2007