Pavel Nešleha

Ohlédnutí do sedmdesátých let

Galerie Litera | 3. 11. 2008–28. 11. 2008

Malíř Pavel Nešleha (1937–2003) se začal grafikou intenzivněji zabývat od konce padesátých let, za studia na Vysoké uměleckoprůmyslové škole. První pokusy, soustředěné na figurální tematiku a odrážející smutky a skepsi mládí, orientovala tehdy vůle k plošné stylizaci a k znakovému, lineárně pojatému vyjádření, jež mladí, progresivně uvažující nespokojenci, zastávali. Mezi drobnými grafickými listy nacházíme výmluvné náměty Postav v osamění, Kalvárii a zejména pak obsedantně se navracející téma Hamlet, které mu – jak v textech uvádí – nejvíce vyhovovalo právě svou rozpolceností a váhavostí. Nacházel v něm „svůj osobní výraz i světu nastavené zrcadlo.“
Radikální tematickou i formální změnu do umělcova výtvarného myšlení vneslo na přelomu desetiletí náhodné použití pertinaxových destiček, které si objevil a z nedostatku jiného materiálu začal používat. Podnícen vlastním experimentem a Boudníkovým vlivem, jemuž jen málokdo z jeho vrstevníků a přátel z prvních ateliérových Konfrontací roku 1960 dokázal vzdorovat, spaloval jejich povrchy a vzrušeně se nořil do fascinujících událostí „ohnivé transformace“, evokující zázračnost prvotního tvoření. Otisky náhodně vzniklých struktur, jež dále upravoval a pojednával hlubokými temnými tóny, se tehdy osobitě včleňoval do vlny expresivně vypjaté informelní abstrakce, s níž přišly zmíněné Konfontace, do jejichž okruhu patřil.

Teprve užívání autotypických štočků, které v polovině šedesátých let získal, ukázalo cestu z uhranutí imaginativní bohatosti informelních struktur. I tyto štočky tavil a jejich fragmenty pak asamblážoval do matric připravovaných grafik, jež v hlubotiskovém otisku zřetelně vyjevovaly včleněný fotografický obraz. Byla to výzva i návod jak dál. Nápad chvíli zrál, než došel zdárného výsledku. Stalo se tak až na konci šedesátých let, kdy se naučil fotografovat a mohl si sám zhotovovat potřebné podklady.

Prvním grafickým cyklem, vzniklým na podkladě vlastních snímků, byl cyklus Historie lidské ruky (1970-1971). Navazoval na symbolicky bohaté téma ruky, jímž se Pavel zabýval po osudném srpnu roku 1968, a jež bylo v jeho představě s to vyjevit palčivou křehkost lidské existence i osudovost života. Obdobně jako v malbě a kresbě, které tehdy jeho tvorbě dominovaly a nesly se ve víru expresivní pádnosti zvětšeného detailu těla, kladl i v grafice důraz na střet volné fantazijní představy se sugestivní přesností obrazu reality, dodávající skutečnost neskutečnému. Tvůrčí princip, který si tímto způsobem vytvořil, otevíral široké pole možností jak reflektovat vnitřní svět i stav dané doby. Ve snaze vyhrotit napětí zmíněného střetu, připomínajícího kafkovskou imaginaci, záměrně uplatňoval přezvětšené detaily těla. Kromě ruky se setkáváme s obrazy chodidel, očí, rtů, uší, jejichž metaforické příběhy a trefná podobenství umocňovala vize prázdnoty lineárně pojatých imaginárních prostorů, do nichž fantomy smyslových orgánů vtěsnával.

Jinou výrazově bohatou oblast otevíraly surreálně laděné fotokoláže vlastních a sportovní záběrů, které graficky zpracovával. I ony se stávaly prostředky jak vyjádřit úděl člověka a nesnadnost životní pouti.

Existenciální problematiku sledoval též cyklus Stíny a prostor (1977), uchopující tlak všudypřítomné manipulace měnící bytost člověka v rozplizlý stín a cár. Myšlenku předznamenala v polovině sedmdesátých let řada tužkových kreseb TV Story (1975) a snímky televizní obrazovky pracující s tzv. šumem v přenosu informací, docíleným manipulcí obrazu televizního zpravodajství (série Kyselé jablko, 1975). Z fotografií vznikaly kriticky zaostřené sestavy, jež o dva roky později nalezly uplatnění v grafických listech. Groteskně zacílené vidění, jímž Pavel obohacoval formující se vlnu české grotesky, mělo v grafickém provedení hlubší vyznění. Groteskně pojatá těla hlasatelek a mimika jejích deformovaných tváří se zde stávaly nejen médiem transformace zpráv, ale i vizualizací absurdity a pokleslosti normalizační doby.
Ve spojení soudobé obrazové technologie s klasickými výrazovými prostředky se tehdy začal prosazovat důležitý rys umělcova talentu: snaha po syntéze. Propojoval přítomnost s minulostí a tvořil tak předpoklad k nadčasovosti výpovědí, jak před časem upozornil Jan Kříž. Tento rys potvrzovaly a systematicky naplňovaly následné práce, předně kreslířské a malířské projekty, jimž se od poloviny sedmdesátých let věnoval a které postupně vytěsnily grafický projev na minimum, byť za grafiku získával v mezinárodních soutěžích té doby důležitá ocenění.
Vůle k ideové otevřenosti a k provázání přítomnosti s kulturním odkazem minulosti nalezla v Pavlově projevu trvalé myšlenkové zakotvení. S odstupem doby lze dokonce říci, že se stala charakteristickým znakem jeho zralého díla.

Mahulena Nešlehová