Barbara Benish

Picasso is female!

Galerie Navrátil | 26. 6. 2008–18. 8. 2008

Našeho holuba jsme pojmenovali Picasso, podle známého umělce. Když Picasso nakreslil holubici, která se stala symbolem míru přes celý svět na začátku Studené Války, nikdo si neuvědomil, že to vlastně byl obyčejný holub, kterého nakreslil. Olivová větev v ptákově zobáku vytvořila iluzi holubice a všech těch asociací v historii. Ale po pravdě, umělec nakreslil domovní holuby, kteří bydleli na jeho balkónu.

Pověst se stává skutečností.

Když jsme na jaře přibrali nové holuby k našemu hejnu, tak jeden z pěti neměl partnera. Doufali jsme, že to bude samice pro našeho Picassa, který ztratil svou přítelkyni v zimě. A osud dal, že Picasso, náš holub, si našel přítelkyni do páru v novém hejnu. (A k našemu údivu jsme zjistili, že on je vlastně ona.)

Barbara Benish
Umělkyně českého původu narozená v jižní Kalifornii, žije s rodinou na jihočeské farmě zvané Červený Mlýn. Československo, odkud pochází rodina jejího otce, poprvé navštívila v létě roku 1979. Okamžitě se tu začala cítit jako doma, přestože její kořeny jsou hybridní, indiánské, španělské i středoevropské. V roce 1993 absolvovala roční stipendijní pobyt Fulbrightova programu a rozhodla se v Čechách zůstat. Ve svém díle, zaměřeném na instalace kombinující mimo jiné malbu, kresbu, fotografie, video a nejrůznější objekty, rozvíjí zejména témata vztahu přírody a kultury, prolínání historických faktů a mytologických struktur, vzájemného působení vzpomínky a prožitku. Studium etnologie a obeznámení s filozofií dekonstrukce ji již v rané tvorbě nasměrovalo ke zkoumání posunů, jimiž prochází symbolické struktury v různých kulturách. Její dílo, inspirované částečně přístupem postmoderní antropologie, vytváří novou poetickou realitu prostřednictvím konfrontování pluralitních interpretací a tematizací historií lokálních společenství v kontextu kulturní integrace. Zabývala se studiem indiánských kultur rodné jižní Kalifornie, Polynésie či Mexika, od nichž se dostala až k lidovým zvyklostem a motivům Čech a Moravy. Od počátku je v díle nedílně přítomná sebereflexe vlastní pozice ženy-umělkyně (například tvarové a symbolické motivy vycházející z ženské tělesnosti), a později také vlastní kulturní „jinakosti“ emigrantky v zemi předků. Již na své první výstavě na Havajské univerzitě (1982) konfrontovala vlastní olejomalby se vzorem barevných potištěných havajských textilií (tapas), a zkoumala tak vztahy mezi domorodým designem a vlastní ikonografií. Na výstavě v Los Angeles (1989) předvedla své malby vedle předmětů každodenní potřeby převezenými z Československa, doplněnými mimo jiné odkazy na hermetické a alchymistické motivy dvora císaře Rudolfa II.

V poslední době se soustředí zejména na tematizaci lokálních historií, například příběhu bývalé obyvatelky Červeného mlýna. Věří v nutnost identifikace s daným prostředím a jeho atmosférou, podobou a pamětí. Na tomto osobním základě je pak možná „dekonstrukce“ obvyklého chápání historie, její proměna pomocí skrytých obrazů paměti jednotlivce. Její tvorba vychází z konceptuálního přístupu, který je protaven konkrétní inspirací – prostředím, příběhem či smyslovostí samotných objektů (často využívá materiálů s nápadnými fyzickými vlastnostmi jako jsou přírodniny, rostliny, voda, led, peří, pryskyřice, textilie, atp.). Kulturní symboliku tedy chápe jako otevřenou strukturu, rezervoár témat a motivů k volnému přetváření a svá témata také opakovaně re-kontextualizuje v různých souvislostech. Ve svých instalacích zkoumá vzájemný a proměnlivý vztah různorodých předmětů v prostoru, který získává podobu pohyblivé hybridní struktury, otevřené nejednoznačným výkladům. Čerpá inspiraci stejně tak z folkloru, lidového umění či umění přírodních národů jako z kýče a současné popkultury i západní historie umění (zejména z díla Albrechta Dürera a Francisca Goyi). Navrací se také ke studiu Apokalypsy, přičemž křesťanskou ikonografii interpretuje například ve vztahu ke gnostickým naukám, alchymii a antropologii.
Kromě umělecké tvorby se věnuje také organizování výstav. Na přelomu let 1989-90 společně se Zdenkou Gabalovou zorganizovala výměnnou výstavu Dialog Praha – Los Angeles. Dialogue: Los Angeles/Prague představující zde těsně před revolucí současné americké výtvarné umění prostřednictvím prací 16 mladých umělců z Los Angeles (pražská část výstavy se uskutečnila v červenci roku 1989 v Lidovém domě v Karlíně, v Galerii Mladých a galerii Gong a zařadila se mezi první nezávislé iniciativy na československé výtvarné scéně). Měla více než 30 samostatných výstav po celé Evropě a USA, včetně galerie P. S. 1 v New Yorku či na Benátském bienále. Její dílo je součástí mnoha sbírek (například Getty Museum v Los Angeles, Chapman University v Orange, Kalifornie, Centru pro současné umění v Praze).
Barbara se podílela jako spolueditorka na dvojčísle časopisu Výtvarné umění 1-2/1995 věnovaném tématu Art in America. Od roku 2005 je ředitelkou centra ArtMill, letní školy pro děti (www.artmill.eu).