Ivan Sobotka

Starší a nové

   
Galerie Navrátil | 4. 6. 2007–24. 6. 2007
4. 6.–24. 6. 2007

Ivan Sobotka
Ivan Sobotka (nar. 1927), absolvoval roku 1951 AVU v Praze. Zpočátku byl na volné noze (do roku 1955), poté vystřídal několik občanských povolání: pracoval jako kartolitograf, nátiskař, obtahovač štočků, správce depozitáře NG. Velký význam mělo pro něj zaměstnání v podniku Zahraniční literatura, který se zabýval dovozem knih a kde měl možnost studovat umělecké monografie. Několik let pracoval také v dokumentačním oddělení Státního ústavu památkové péče. Od roku 1987 je v důchodu. Sobotka vystavoval sporadicky od 60. let, zejména na společných výstavách. Zásadní význam pro jeho práci mělo setkání s lidmi z okruhu Revolver Revue na začátku 90. let. Od té doby sílí zájem o jeho tvorbu a bylo uspořádáno již několik samostatných výstav – největší z nich v galerii Klatovy / Klenová.


Dobrý večer!
Tak to teď trochu vypadá, jako kdyby se s Ivanem Sobotkou roztrhl pytel. Ještě minulý měsíc jsme mohli vidět jeho práce z let 1946-1960 v Galerii Ztichlá klika, nyní tedy zde v Tomášské výstava nazvaná „ Starší a nové“. Když mě Míla minulý rok oznámil, že letos hodlá udělat výstavu k Sobotkovým osmdesátinám, bylo na něm vidět, jak moc mu na autorovi i chystané výstavě záleží, navíc, když původní idea snad byla vystavit práce hlavně starší. Celá věc měla pak vývoj a po různých peripetiích výsledek dnes vidíte. Ač již červen, stále ale platí, že výstava je rovněž připomenutím Sobotkova únorového jubilea. Sám autor mě opakovaně a důrazně kladl na srdce, abych byl co nejstručnější, neboť se domnívá, že vy všichni tady již o něm něco víte?! Navíc jsme jste v galerii vyvěsili Sobotkův životopis psaný Sobotkou, který vyšel v RR č. 18. Stejně mi to ale nedá, abych pár věcí nezmínil. Ivan Sobotka se narodil 4. 2. 1927 v Moravských Budějovicích. V letech 1946-1951 studuje na AVU v Praze (profesoři Sychra a Pukl). Několik kolektivních výstav, první v roce 1947 v Mor. Budějovicích, zatím poslední v roce 2005 1. Pražské bienále v Karlíně. První samostatná výstava v roce 1992 v Galerii Entler-Dvořáková, Praha. V roce 1994 výstava ve Ztichlé klice, o rok později v Olomouci, v Galerii Velehrad. V roce 1999 pak zatím největší a putovní výstava s katalogem v Galerii Klatovy-Klenová. Následuje Sobotkova výstava v Sobotce. U Navrátila je to již jeho čtvrté představení se, třetí samostatné, což určitě taky o vztahu, vazbě Navrátil – Sobotka ledasco vypovídá. Poprvé to bylo v roce 1999 v Liteře, pak už jen v Tomášské. Obrazy – podzim 2002 a kolektivní „Pocta madoně“(spolu s RR) – jaro 2003. Co se týče výstav, Sobotka s vděčností vzpomíná na Entlera, Placáka, Bindera, Navrátila, hlavně pak Fišera. Jsem přesvědčen o tom, že originalita a nesporná kvalita jeho prací by se určitě stejně prosadila, ale stejně tak jsem skoro přesvědčen o tom, že jeho nejdůležitější výstavy by se pravděpodobně neuskutečnily, nebýt Revolver Revue! To revolverka ho objevila pro širší veřejnost, od roku 1992 mu dávala a dává pravidelně prostor pro prezentaci, ať formou reprodukce jeho věcí, nebo rozhovorů (např. „ Mohl jsem malovat“ č. 49, „ Ateliéry“ č. 58 atd.). V roce 1998 obdržel prestižní cenu RR. Od roku 2003 visí jeho obrazy v NG. Opakuji, Sobotkovi obrazy tam jednoznačně a bezesporu patří, ale visely by tam, nebýt RR?! Já osobně bych nevěděl o Sobotkovi nic, stejně jako jiní a i o jiných. Terezo, Viktore, díky!
Ze Sobotkových citovaných vlivů – Románské a lidové umění, Giotto, Gauguin, Lautrec, Matisse, Bonnard, Roualt, Picasso, Calder, Morandi, Mondrian, Poliakoff, Bacon, Rothko. Symbolismus, dekadence, kubismus, latentní exprese, Bloy, Satie, Florian, Reynek, Bílek. Celoživotní a nepřetržitá četba. Hrabal, Bondy. Kamarádi – Komárek, Brázda, Nováková, Kolínská, Němec, Fremund, Saudek, Singer, Karlík, Placák a mnoho a mnoho dalších. Manželka Eva, člověk po všech stránkách nejbližší a nejvíce chybějící. Další řádky jsou jen nošením dříví do lesa. Krakovská, nyní Vrázova, prostor již dnes legendární, dřevěný stůl, knihy v papírových přebalech, krátká válenda, knihovny, stojan s deskou na malování. Malý kazetový magnetofon, jazz. Člověk se nediví, že právě zde promítá na papír, plátna svá biblická témata. Lokální barevnost, redukce barvy, neustálé hledání a míchání té správné pleťovky a vlasovky, max. zjednodušení při zachování výrazu, slabá barevnost pomáhá výrazu, motivy obrazů a kreseb- reflexe přečtených textů. Estetika holosti, život podle hodin, všechno má svůj řád, dnes už ne tenis, ale rituály obědů, pivo, vodka, ale i prášky na tlak, problémy s prostatou. Není žádný důvod měnit svůj způsob vyjadřování – malování. Témata jsou tlačena k obyčejnosti, snaha udělat obraz co nejméně nápadný, co nejobyčejnější. Nedá mi, než zde citovat již provařenou, ale pro Sobotku tak signifikantní historku k lokální barevnosti. Cituji: „ V podkrkonoší žil, nebo žije malíř pokojů, který měl pytlíky s barvami a na nich nápisy – modrá jako nebe, zelená jako tráva, hnědá jako hovno. To je moje Farbenschule. Ne zřeknutí se barvy.“Konec citace.
Zde v Tomášské visí 25 obrazů. Šest obrazů, zapůjčených ze soukr. sbírek, se hlásí k těm pozvánkovým „starším“. Jsou to z 50-tých a 60-tých let obrazy Benedikt, David a Goliáš, Ježíš, Kytice, Čtenář a Eric Satie. Autor musel o instalaci dopředu hodně přemýšlet, protože pří ní samotné měl naprosto jasnou představu a dost nekompromisně trval na přesném uskutečnění těchto představ. Byl jen opravdu nepatrný prostor k manévrování. Ale ve výsledku určitě ku prospěchu věci. Stejně jako bylo od začátku jasné umístění dvou větších, barevných pláten z roku 1955 do obou nik, tak bylo jasné i umístění souboru sedmi portrétů se středovým menším portrétem fr. skladatele a ideového představitele pařížské „šestky“ Erica Satie. Čtenář Leona Bloye si pak své místo zde v galerii vybral doslova sám.
David a Goliáš, jednoznačně klíčové dílo Ivana Sobotky. Konfrontace brutální síly, moci a nezlomného ducha, víry a statečnosti malého, slabého a obyčejného člověka (to vše ovšem v uvozovkách), to je téma pro Sobotku životní a v tomto případě zcela jistě i do obrazu autobiograficky přenesené. Jen ten člověk, který je pevný ve víře, názorech, postojích a to v celém životě, jen ten může vzdorovat a nakonec i zdolat tyrana, i když třeba někdy jen s pomocí shůry. O tom, že je to pro Sobotku téma výjimečné svědčí i to, že ho zopakoval roku 1973, na nástěnné malbě v kostele v Klecanech. Ostatní zde vystavené práce jsou až na plátěnou Královnu z roku 2000 všechno kvaše na papíře z rozmezí let 1997-2007, tedy za posledních deset let. Z letošního roku jsou obrazy tři, In nomine – Motlitba, Zvěstování a úplně nejčerstvější, tentokrát papírová Královna z minulého měsíce. Obrazy Slepý, Adam, Marie v Betlémě, Filoména, Josef atd. pak opravdu nepotřebují komentář. Jak nelichotivě smýšlí Sobotka o dnešním zmrzačeném, nemocném světě. Obraz Svět. Opravdu jen Idiot, Nevědomec může v takovémto světě nějak žít a fungovat. Idiotský svět pro idioty. A vyhlídky nejsou vůbec optimistické, naopak. Sobotka je svéráz, osobitá, nejednoduchá bytost, která si jen zřídka někoho pustí do čistoty svého vytvořeného a vybudovaného světa, kde platí přísná pravidla a řád, jehož porušení se neodpouští. Protože ani on sám si ho prostě nemůže dovolit porušit. Tento řád a pravidla jsou totiž jediným způsobem, jak důstojně přežít a nestat se taky idiotem. Jeho hrdost, tvrdohlavost, paličatost až umanutost v tvorbě i v životě ho pevně drží na vytýčené cestě a nedovolí mu z ní sejít byť o kousek. Tvrdá, často nepropustná a vypracovaná chrusta ale skrývá přemýšlivého, citlivého a pokorného člověka. Nezaměnitelný originál v životě i v díle. Jak žije, tak maluje a obráceně.
Sobotku jsem asi moc nepotěšil, protože jsme se nakonec pěkně rozkecal. Na závěr bych rád ještě parafrázoval jednu mojí oblíbenou Sobotkovu větu, která zní, cituji: „Moje oblíbená barevnost je Morandi, to mám tak rád, že o tom nemluvím.“ Konec citace. Já o Sobotkovi mluvím, protože mám jeho věci tak rád. Doufám a pevně věřím, že vy všichni také?!

Děkuji Vám za pozornost!

M. Horák, Praha, 4. 6. 2007