Vladimír Materna

Končíme, zavíráme

Galerie Navrátil | 18. 9. 2007–19. 10. 2007
 
Dobrý večer!
Když jsem ve středu 2. května právě zde zahajoval výstavu obrazů svého otce, Materna zde chyběl. Ten den odpoledne ho zradila jedna z jeho mozkových příhod. Byl z toho smutnej, protože dobře vím, co pro něho tato dvojvýstava Horák – Materna znamenala. Druhý den v Liteře na svých „Chmurách“ už přítomen byl, ale řekl bych tak na půl. Kdo jste ho znali lépe, už jste mohli pozorovat, že to zdaleka není ten starej, dobrej Máťa.Ale pořád si říkám, ještě, že se ta výstava uskutečnila, neboť jednak z ní měl velkou radost a uspokojení a pak pro naprostou většinu tehdy přítomných to byla poslední příležitost Vladimíra vidět a mluvit s ním. Tátovu výstavu ještě nakonec viděl, ale další týden už nastoupil do špitálu a vlastně ho už neopustil. 8. července v nemocnici Na Homolce ho pak ta několikahlavá a stále rostoucí rakovinová saň definitivně pohltila.
Dnes se tedy do Tomášské opět vrátil, ale pouze svými obrazy. Po rudé Oně B. zde již žádná výstava být neměla, ale Maternův tak nečekaný a rychlý skon byl důvodem pro tuto zcela mimořádně zařazenou výstavu obrazů zcela mimořádného člověka. Vím, že Materna hypoteticky plánoval svoji další výstavu u Míly za tři roky, ke svým 75-tým narozeninám. Dočkal se tedy mnohem dříve. Otázkou bylo, jak samotnou výstavu pojmout. Variant bylo několik, nakonec je výstava koncipována jako velké poděkování, rozloučení se a pocta opravdu výjimečnému člověku a hlavně nenahraditelnému kamarádovi. Jde o výběr 24 obrazů z pozůstalosti a soukromé sbírky. Obrazů, až na jeden, z období 2005-2007. Nejstarší „Posel“ je ze září 2005, poslední bez názvu z března tohoto roku. Všechny obrazy, zase až na jeden, nebyly ještě vystaveny. Tou jedinou výjimkou, i co se doby vzniku týče, je obraz „Konec štvanice“ z roku 2002, který už zde v Tomášské jednou visel a to na výstavě Trondé v témže roce. Původně se obraz jmenoval ANRETAM podle nápisu na hrobě. Čteno zprava doleva je nám nabídnuto a odhaleno samotným autorem místo jeho posledního spočinutí. Tehdy malováno s nadsázkou, se smyslem pro černý humor a také jako reakce na naše nekonečné hovory o životě a smrti a jeho vlastním neustálým zaobíráním se koncem člověka. Dnes, již po jeho smrti, jsem tedy obraz zařadil na úplný konec vystavené řady. Myslím, že i Máťu by to pobavilo. Ač bytostně nekompromisním ateistou, k otázkám víry a všech náboženství tvrdě odmítavý až nepřátelský, přesto, nebo možná právě proto člověk o všech zákonitostech života, přírody a lidské existence permanentně přemýšlející. Životem fascinován, nicméně samotným lidským druhem, jeho skutky, znechucen. Jak strašně obtížné bylo dostat se k němu blíž, pod povrch jeho introvertní a komplikované osobnosti, prolomit jeho programovou plachost a nedůvěru. Pak to ale stálo za to. Mohli jste k němu mít výhrady, mohli se s ním přít a pohádat, mít na něho vztek pro jeho až pěstovanou nepraktičnost a paličatost, ale pořád jste ho museli milovat. Přese všechny nálady, rozmary, vrtochy a složitosti to byl chlap s velkým srdcem, pokorný, hodný citlivý a loajální. Zakázal jsem si být patetický, ale byl příliš dlouho nedílnou a jednou z nejdůležitějších součástí mého života, i nadále je a vždy bude, takže se nezlobte, že se nedokážu úplně odsmutnit.
Variant pro název k dnešní výstavě bylo taky několik. Od názvů jednotlivých obrazů jako např. “Velká úleva“, nebo „To je ale commedyje“ až po „Rozhodně beze mne“, nebo „Díky, ale nepřijdu“. Nakonec jsme zvolili název „Končíme, zavíráme!“, kde je nejen kategorické a definitivní Maternovo sbohem, ale stejně kategorické a definitivní Mílovo ukončení fungování Galerie Navrátil. Ukončení sedmiletého marného boje s větrnými mlýny byrokracie, lidské závisti, hlouposti, nekolegiality a lhostejnosti. Když Míla v roce 2000 galerii otevíral, měl zcela jasné představy o jejím fungování. Tyto představy byly navíc podloženy zkušenostmi, vůlí a entuziasmem. A především vírou v dobrou a potřebnou věc. Dnes není entuziasmus ani vůle a jen ta víra opravdu nestačí. Za dobu existence galerie zde proběhlo bezmála 80 výstav a prezentovalo se na samostatných i skupinových výstavách na 200 umělců, z toho asi 40 zahraničních. Je pochopitelné, že během let se z některých vystavujících stali výtvarníci takřka kmenoví, jako např. Brázda, Nováková, Pauzer, Purkrábková, Sobotka, Karlík, Kafka, Králová, Pelichovský, Adamec, Sozanský a i Materna. Z těch zahraničních chci zmínit jména jako Brunner, Taupe, Staudacher, Ona B., Macketanz, Chabot, Miniet, Hadad a hlavně pak Nitsch, světová výtvarná superstar, která s Mílou spolupracuje a právě zde v roce 2005 osobně zahájila videoprezentaci všech svých akcí.

Omlouvám se za tuto obecnou galerijní vsuvku, ale taky proto ten dnešní název. Tedy zpátky k Maternovi. Mimo již zmíněný obraz „Konec štvanice“ je 5 obrazů z roku 2005, 13 obrazů z roku 2006 a rovněž 5 z roku 2007. Sedm obrazů Materna nepojmenoval, tak jsme je i my nechali bez názvu. Jsem přesvědčen, že Máťa sám by dobrou polovinu zde vystavených věcí nikdy nevystavil, neboť dobře vím o jeho ubíjející nespokojenosti se sebou samým, o nekonečném a neustálém pochybovaní. Výtvarná kvalita některých jeho posledních věcí je k diskusi, ale to pro tentokrát a tady není nejdůležitější. A nebo právě naopak mají tyto obrazy úplně jinou kvalitu, obrovskou vypovídající hodnotu o poslední etapě Maternova života, a to myslím doslova, neboť život civilní a život výtvarný vždy pro něho jedno byl. Všechny jeho stavy mysli, jeho nálady, pocity, sny, touhy, radosti, smutky i bolesti jsou více či méně úspěšně zachyceny olejovými barvami na plátno. Zcela jistě namaloval mnoho lepších obrazů, ale tyto jsou definitivně poslední a proto pro mě tak cenné a vyvolávající ty nejsilnější emoce. U vzniku všech obrazů jsem byl, vím dobře, jak vznikaly těžce až bolestně, hlavně ty úplně poslední z letošního roku. Měl již vážné zdravotní problémy, bolesti, nekontrolované a nevyzpytatelné stavy omezené pohyblivosti, každý další obraz byl pro něho fyzickým i duševním utrpením. Několik obrazů přemaloval, pár jich úplně zničil. Jak Máťa, tak i Míla, každý po svém, se ztotožnil minimálně s názvem obrazu „Konec štvanice“. Tady bych se k nim chtěl připojit i já. Před pěti lety jsem zde zahajoval první Maternovu výstavu obrazů na Malé Straně. Když mě Máťa požádal, s obavami jsem řekl dobře, jednou a dost. Pak mě Míla oslovil s Castellonem a nekonec jich bylo dvaadvacet. Dnes opět tady a opět s Maternou se kruh uzavírá. Pro galerii, Mílu Navrátila i mne dnes počin předsmrtný, pro Vladimíra Maternu počin již posmrtný. Pro nás všechny tři tedy dnes opravdu platí – Končíme, zavíráme!.Poslední Maternovy obrazy na poslední výstavě v galerii Navrátil, uvozené mou poslední exhibicí! Takže Máťo a Mílo, díky!
 
A úplně na závěr již tradičně jedna roztomilá Maternova báseň:
 

Otevřený dopis
Protestuju proti pokusům
kolik toho vydržím

Protestuju proti mým dějinám
a proti mé budoucnosti

i když odtamtud jsem

 
 

Děkuji za pozornost!
M. Horák, Praha, 18. 9. 2007