Jaroslav Horák

Obrazy

Vladimír Materna

Chmury na papíře

Galerie Navrátil | 2. 5. 2007–1. 6. 2007

Jaroslav Horák – Obrazy
Jaroslav Horák se narodil v roce 1935 v Náchodě, dětství a mládí prožil v Praze na Žižkově, kde také začíná celoživotní kamarádství s Vladimírem Maternou. Stejně jako on se seznamuje s výtvarným uměním u Františka Říhy. V letech 1961 – 1968 pracuje a žije v Kolíně. Od roku 1968 ve Švýcarsku. Atlet, potápěč, horolezec, parašutista, větroňák, běžkař, cyklista, cestovatel a tramp, amatérský fyzik a astronom, kostelní zpěvák, autodidakt nesoustavně malující, otec pěti dětí. V roce 1995 definitivně s malováním skončil. Žije s přítelkyní Renatou ve Schlattu, vesnici nedaleko švýcarsko – německých hranic, kde poslouchá hudbu, luští sudoku a pozoruje oblohu.

Samost. výstavy – Kolín, Winterthur (Galerie Merkur, Forum), Pfeffikon (Galerie Krause)
Účast na několika společných výstavách.

Jaroslav Horák, Čech žijící od roku 1968 ve Švýcarsku, má v Galerii Navrátil na Malé Straně první pražskou samostatnou výstavu obrazů. Po první výstavě v Kolíně v roce 1964 je to tedy po 33letech jeho druhá a také zaručeně poslední česká výstava. A také poslední výstava vůbec!
Všechno jsou to obrazy malované akrylem na plátně a vznikly v letech 1987 – 1995 ve švýcarském Winterthuru. Horákovo malování je abstraktní, citlivé, často až jakoby přecitlivělé, vypřemýšlené, nikoliv však vykalkulované. Vybojované, vyvzdorované, od začátku až do konce doslova protrpěné. V každém případě pak silně prožité, naplněné všemi představitelnými vlivy. Literaturou, hudbou, přírodou, výtvarným uměním (Beuys, Twombly, Šíma atd.), vědou (astronomie, fyzika, matematika). A hlavně vlastními vnitřními běsy, životními vztahy, láskami, radostmi a zklamáními, pády a vzestupy. Autor je komplikovaný, svérázný, často nestravitelný a nepochopitelný (i nepochopený), ale zárověň citlivý, perfekcionistický, inteligentní a intelektuální. Takové je pak i jeho malování, v tom nejlepším smyslu slova. Propracovaná, často potlačená barevnost, upřednostnění některých barev a tónů, vřelý, obdivný a zvládnutý vztah k bílé, zkratky, značky, symboly, písma. Názvy některých obrazů jako např. Zrození hory, Hřebenovka, Zimní den, Louky v Čechách, Bivak, Seznamy, Zeď nářků atd. vypovídají jednoznačně o jeho tématech a odkazech na ně. Úplně posledním namalovaným obrazem Jaroslava Horáka je pak obraz „…a poslední zháší „ z roku 1995. Kvůli Maternovi a pro návštěvníky Galerie Navrátil v Tomášské tedy ještě jednou a naposledy rozsvítil!

Vladimír Materna – Chmury na papíře
Vladimír Materna se narodil v roce 1935 v Praze. Na Žižkově první klukovské setkání s Jaroslavem Horákem. Na střední škole výtvarná výchova u Františka Říhy. Další výtvarné vzdělání neoficiální a příležitostné. V 60-tých letech člen výtvarné skupiny Parabola. V 80-tých letech se věnuje výhradně fotografování a poezii, té dodnes. Soustavně opět maluje a kreslí od 90-tých let. Celoživotní tramp. Žije a maluje v Praze.

Spol. výstavy – Olomouc, Brno (Parabola)
Praha (Galerie Navrátil, Art-Prague)
Samost. Výstavy – Kolín, Praha (Galerie Litera a Navrátil)

Výstava „ Chmury na papíře“ pražského výtvarníka Vladimíra Materny v karlínské galerii Litera je již jeho pátým samostatným představením se u Míly Navrátila. Po výstavách obrazů a fotografií nyní papír. Pár jich bylo možno vidět již na první a poslední výstavě obrazů, ale nyní jde opravdu poprvé o výstavu čistě papírovou, a navíc v takovémto rozsahu. Věci kreslené, malované, kombinované. U Materny se v případě kresby, malby na papíře jedná o kategorii naprosto svébytnou, rovnocennou malbě. Někdy dokonce svou výpovědí obrazy předčí. Maluje občas, i když na malování myslí neustále. Kreslí ale skoro každý den, v dobré i špatné náladě. Ryzí exprese. Jen málokdy pak z kresby vznikne obraz. Je to svéráz, který lidi nevyhledává, stále méně s nimi i rád komunikuje, utíká před vším do svých milovaných lesů, obchází hřbitovy, nebo se uzavírá v ateliéru. Papírové záznamy jsou pro něho formou vypořádání se po svém s každodennímy hrůzami reálného života i s fantaziemi svého vlastního nepřístupného a složitého světa. Velice osobní, citlivé a o autorovi tolik vypovídající výtvarné podoby Maternova snění, cítění, vidění a hlavně pak trápení – to vše nabízí jeho výstava v Galerii Litera.

Jaroslav Horák – Obrazy

Dobrý večer!
Každou výstavu, kterou jsem pro Mílu Navrátila zahajoval, jsem byl silně nervózní, ale nebylo to nic proti tomu, co cítím dnes. Společné příjmení s autorem totiž není náhodné.
Nápad uskutečnit tátovu výstavu přišel již před několika lety, ale tenkrát zůstalo jen u toho nápadu, protože jsem narazil na jednoznačné odmítnutí, skepsi a nesouhlas. Kdykoliv se později náš hovor tohoto tématu dotkl, výsledek byl pořád stejný. Nejinak tomu bylo i tuším v září minulého roku, když jsem ho oslovil již s konkrétní nabídkou a představou. První reakce byla až nepřátelská, dokonce použil slova „ největší šílenost „.Nechtěl jsem to ale teď tak lehce vzdát. Stejně bych asi opět neuspěl, ale nakonec ho myslím dostal až nápad udělat jakousi dvojvýstavu s Vladimírem Maternou. Nebo spíše dvě vzájemně propojené výstavy tady v Tomášské a v Karlíně. Vzájemně propojené přítomností jedné práce vždy na výstavě toho druhého. Tedy zde na výstavě obrazů Jaroslava Horáka jedna Maternova práce, nebo chcete-li chmura na papíře, zítra v Liteře na výstavě papírů Vladimíra Materny pak obraz „ Bivak „ Jaroslava Horáka. Proto také dvě jména na pozvánkách. To vše pak mimo jiné taky jako pocta jejich takřka 60 – tiletému přátelství. Ačkoliv mě otec důrazně nabádal, že nejlepší by bylo vůbec dnes nic neříkat, jen se dívat a snad bavit, tak mi doufám promine, že ho neposlechnu, ostatně nebude to poprvé.
Jaroslav Horák se narodil v roce 1935 v Náchodě, dětství a mládí prožil na pražském Žižkově, kde také začíná jeho kamarádství s Vladimírem Maternou. Stejně jako on navštěvuje výtvarnou výchovu u Františka Říhy. V letech 1961 – 68 pracuje a žije v Kolíně. V roce 1968 odchází do Švýcarska. Ze všech přívlastků uvedených v textu zde v galerii zmíním jen autodidakt nesoustavně malující, tramp, amatérský astronom a otec pěti dětí. V roce 1995 s malováním definitivně skončil. Žije s přítelkyní Renatou ve Schlattu, vesnici nedaleko švýcarsko – německých hranic. Mimo účasti na několika společných výstavách vystavoval samostatně v Kolíně, Pfeffikonu Winterthuru. Zde měl také v roce 1989 svoji poslední výstavu.
V Galerii Navrátil tady na Malé Straně je to jeho první pražská samostatná výstava. Po první výstavě v Kolíně v roce 1964 je to tedy po 33 – ti letech jeho druhá a také zaručeně poslední česká výstava. A taky poslední výstava vůbec!
Po roce 1971, kdy začíná ve Švýcarsku opět malovat, prochází několika hledačskými etapami. Jim samým dnes již zatracenými. Po monochromatickém, něžně sentimentálním, barevně výbušném přichází s novou a definitivní životní partnerkou i nový a definitivní výtvarný projev. A právě z tohoto období jsou i obrazy zde v galerii vystavené. Jde o 21 obrazů z let 1987 – 1995, malovaných na plátně akrylem s disperzí. Otec sám trval na tom, aby to byly právě obrazy z tohoto posledního období. Nejstarším ze zde vystavených je „ Sysiphos“ a „ Noční let“ z roku 1987, z posledního oficiálního malířského roku 1995 je již zmíněný „ Bivak“, který je na Maternově výstavě a úplně poslední tátův obraz „…a poslední zháší“. Všechny obrazy byly namalovány ve Winterthuru. V roce 1998, po přestěhování se na venkov, chce malovat dál, těší se, má velké malířské plány a chuť, dokonce si zařizuje v domě ateliér, šepsuje a opakovaně předstupuje před bílé plátno. Výsledky ho ale neuspokujují, naopak, a tak definitivně končí. Dnes už to vidí s nadhledem jako dávno uzavřenou kapitolu, ale jen on sám ví, co tehdy cítil, cítí ještě dnes a jestli se s tím již opravdu vyrovnal?! Slouží mu ale ke cti, že poznal a sebekriticky uznal, že to již dál smysluplně nepůjde, že se pořád točí v kruhu a tak skončil. To chce velkou odvahu od člověka, který celý život kreslil a maloval. Kolik výtvarníku dospělo ke stejnému bodu a kolik z nich pak dokázalo skončit?! Já sám vím o několika výtvarnících, samozřejmě subjektivně, kteří už to stejné měli udělat dávno!
Horákovo malování je abstraktní, s tkzv. konkrétním uměním měl vždy a má dodnes problém. V tom je pravým opakem malířsky divokého, expresivního Materny. Horákovy jemné, abstraktní akryly, ne vždy veselé, ale ve své výpovědi celkem optimistické, v kontrastu s Maternovými drsnými, expresivními oleji, většinou neveselými, ale v naprosté většině ve své výpovědi pesimistickými.

Horák je komplikovaný, svérázný, často nestravitelný a nepochopitelný (i nepochopený), ironický až sarkastický, ale zároveň citlivý, perfekcionistický, inteligentní a intelektuální. A přesně takové je i jeho malování, v tom nejlepším slova smyslu. Citlivé, často až přecitlivělé, vypřemýšlené, nikoliv však vykalkulované. Vybojované a vyvzdorované, od začátku až do konce protrpěné. Životní nutnost, ale více bolesti než radosti. Je to malování silně prožité, reflektující všechny představitelné vlivy. Literatura, hudba (klasika, jazz, lidovky), příroda, věda (astronomie, matematika, fyzika), výtvarné umění (Rothko, Beyus, Twombly, Šíma a další). A hlavně pak vlastní vnitřní běsy, životní vztahy, lásky, radosti a zklamání, pády a vzestupy. Propracovaná, často potlačená barevnost, upřednostnění některých barev a tónů, vřelý, obdivný a zvládnutý vztah k bílé barvě a všem jejím modifikacím, zkratky, značky, symboly a tak často se objevující písmo. Názvy některých vystavených obrazů, jako např. Hřebenovka, Zeď nářků, Depeše, Noční let, Stavíme si dům atd., vypovídají jednoznačně o jeho hlavních tématech a odkazech na ně. Stejně jako u obrazů „Laertes“, „Ofélie“, „Sysiphos“, „The King and the Queen“, můžeme najít malířův silný vztah k Shakespearovi a mytologii, tak u dalších obrazů ke kosmologii – obraz „Chaos“, lásce k matematickým záhadám – obraz „Hlavolam“, celoživotní antipatie k domestikovaným plemenům psů – obraz „Vyměřování psa“, ke všem formám nejrůznějších psychických stavů zvládnutých více či méně – obraz „Depression“ atd. Některé názvy byly obrazům přiřazeny až pro tuto výstavu. Vím, že jsem tátu svým dnešním projevem asi nepotěšil, ale původně jsem chtěl být ještě osobnější, takže to až příště, třeba na výstavě posmrtné. Všechny ambivalence, proklamovaný nezájem a lhostejnost autora k této výstavě vzaly doufám za své jeho dnešní osobní přítomností. Když budu parafrázovat poslední otcův obraz, tedy netuším, kdo dnes tady poslední zhasne, asi Míla, ale jsem opravdu srdečně rád, že kvůli Maternovi a pro návštěvníky Galerie Navrátil ještě jednou a naposledy rozsvítil!

Děkuji Vám za pozornost!

M. Horák