Vojtěch Adamec

Návraty

Galerie Navrátil | 1. 2. 2007–2. 3. 2007

Výstava přináší ohlédnutí za třiceti lety sochařské a malířské tvorby – tvorby, jež se vyznačuje úsilím o zachování obrazu
a sochy tak, jak byly kdysi definovány, obrazů a soch, které nežijí pouze ze souvislostí a energie čerpané z konfrontace s dědictvím umění aktivně rozvíjejícího figurální projev, obrazů a soch, u nichž se za přednost nepovažuje absence jedinečnosti jdoucí ruku v ruce s esteticky neškodným zpracováním tvaru nebo dokonce s jeho naprostou neexistencí.

Od první části dvacátého století se umění povětšinou neúprosně tlačí dopředu. Hledá nové formy, nové obsahy a hlavně nové způsoby jak aktuálně reflektovat rychle se měnící svět. V osmdesátých letech přišla další vlna tvůrčího hledání, pro kterou byly charakteristické spíše pohledy zpět, návraty proti proudu času a proti tlaku formálních inovací. Mezi umělci, kteří v tomto období vyvíjeli svou nezaměnitelnou výtvarnou řeč, patří sochař a malíř Vojtěch Adamec. Se svou generací sdílí snahu o zpřítomňování historických či mytologických odkazů, o jejich přetváření v ryze osobní výpověď. Se zpětným pohledem je však jasné, že výrazný nástup postmoderního osvojení odkazů minulosti otevřel Vojtěchovi možná větší a hlubší rozměr tvůrčích reflexí, než u mnoha jeho vrstevníků, kteří touto kapitolou pouze prošli a spěchali zase dále. Autor sám totiž mluví o „zapomenutém prostoru“, který se mu otevřel při dynamickém postmoderním čeření vod. Je nutno hned v úvodu podotknout, že Vojtěch Adamec žije, pracuje a tvoří velmi po svém a podle vlastního tempa – jeho způsob myšlení je šťastně nedotčený panickými starostmi o momentální aktuality na umělecké scéně, zabývá se naopak oným zapomenutým prostorem, kde nachází plodné ozvěny kulturní minulosti a především nadčasové souvislosti dramatického lidského příběhu. Kdežto mnoho jiných umělců svými díly pouze procházejí, Vojtěch je ve svých pracích neústupně zabydlený. Postupně, mnohdy pomalu zkoumaný a získaný prostor jeho soch a obrazů pak dávají jasně najevo, že jejich tvůrce v nich nebyl na rychlé návštěvě, ale že v nich stále žije.

Vojtěch Adamec je člověk, který si může, při postupně vydobyté a pevně vymezované vnitřní vizi, dovolit pohyby mezi jednotlivými tvůrčími disciplínami a dokonce mezi zdánlivě opozitními stylistickými východisky a názorovými postoji. Jako kdyby Vojtěch byl životně předurčený všechno zažít dvakrát či prožít dvojnásobně. V jeho osobě hlavně vidím přirozené, možná středoevropské spojení dvou odlišných historických proudů. Na jedné straně je tu cítit klasicistní rozum a jeho vyvážená monumentalita známá z řecké a římské antiky. Prosvětlené, pečlivě dotvarované výjevy v nás vzbuzují vzpomínky na tvorbu italských renesančních mistrů, u nichž malovaná figura působí spíše jako sochařsky vymodelovaná bytost. Na druhou stranu je tu temný, emocionální a expresivní svět severního, či přímo severského ducha, pro který má sen plný symbolů větší váhu než bdělá skutečnost samotná. V této rovině působí autorova plastika naopak více jako prostorové malířské gesto.

Vojtěch Adamec se tak stále pohybuje mezi minulostí a přítomností, mezi plastikou a malbou, mezi lapidárností a uvolněností, mezi jižním sluncem a severním měsíčním svitem, mezi snem a skutečností. Pouští se do tohoto těžkého tvůrčího zápasu vědomě, s plným pocitem odpovědnosti za případná rizika, jako když zkušený boxer navlékne své rukavice a odhodlaně vkročí do ringu. Dvojjedinost, natolik příznačná pro Vojtěchovou tvorbu, se zdá být ztělesňována v podobě hybridních tvorů, kteří se v jeho pracích objevují. Například lidská zadumanost jasně vyzařuje z tváře psa či býka, zatímco bájný ptakočlověk putuje mezi pyramidami na své epické pouti. A koneckonců na kříži visí bohočlověk již na hranici mezi zemí a nebem.

Shrnutí dvacetiletého hledání, které je zde prezentováno, budiž svědectvím autentického uměleckého kentaura, který své zápasy svedl však raději v tichosti a tak možná proto je dovedl ke zdárnému konci.

Richard Drury