Karel Pauzer

Rodiny

Galerie Navrátil | 4. 12. 2006–19. 1. 2007

Dobrý večer!

Nedá mi, než zde opět připomenout 15 let od vzniku galerie Litera. Tehdy Karel Pauzer svoji výstavou grafik rok 1991 uzavíral. Dnes po patnácti letech uzavírá rok letošní. A to výstavou plastik a kreseb, kterou sám nazval „ Rodiny „. Po dubnové výstavě sochařky Hany Purkrábkové, člověka Pauzerovi v díle i v životě nejdůležitějšího, je tato dnešní výstava již druhým letošním výtvarným atakem z osady Brunšov.
Karel Pauzer se narodil 4. 12. 1936 v Praze. Po průmyslové škole bytové tvorby absolvuje v roce 1961 na VŠUP v Praze u prof. Kavana. Zde se potkává a dnes již všichni víme, že definitivně potkal s Hanou Purkrábkovou.
Poprvé skupinově vystavuje v roce 1966 v brněnském Domu umění na výstavě mladých. Následují desítky dalších společných výstav doma i v zahraničí. První samostatnou výstavu v roce 1969 má v Praze u Jindřicha Chalupeckého v Galerii V. Špály.
Já kolíňák jsem se poprvé s jeho tvorbou potkal v roce 1981 na výstavě v Městském muzeu právě v Kolíně.Tehdy ještě se Sozanským a Načeradským. Je ale pravda, že tenkrát mi to hlavou jen proteklo. Naopak cementová Zlá dáma a hliněný Chrup na výstavě Nová figurace v roce 1993 v Litoměřicích už mi v hlavě zůstaly.
Jestli se nemýlím, tak zatím poslední samostatná byla výstava před rokem taky v prosinci, v Galerii Felixe Jeneweina v Kutné Hoře.
Zde u Míly Navrátila v Tomášské vystavuje podruhé. V roce 2000 zde byla výstava Zoobotanická. V Liteře po již zmíněné výstavě grafik pak následuje ještě v roce 1994 výstava kreseb a v roce 1996 výstava plastik – „ Od počátku“.
Tady v Tomášské máme možnost vidět sedm plastik, z nichž dvě jsou skupinové, takže vlastně plastik třináct a k tomu ještě osm kreseb. Všechny práce z tohoto tisíciletí, některé dokončené letos, jako např. Násilí v rodině. Opět, již pokolikáté, se v plné síle ukazuje, jak je tento prostor jedinečný a vstřícný pro sochařské výstavy.
O samotném autorovi už psali snad všechno a hlavně všichni „ velcí“ – Petrová, Šetlík, Jůza, Nešlehová, Kříž a další.
Strašně jsem se na tuhle výstavu těšil, vlastně už od prvního okamžiku, co mi Míla vloni řekl, že ji chce udělat. Neznám žádnou Pauzerovu hluchou a bezobsažnou věc. Na výstavu se dá samozřejmě přijít, zkouknout a bavit se. V pořádku, i to není vůbec málo. Ale u Pauzera je každá výstava ještě o něčem jiném. Nebo možná hlavně o něčem jiném? Každá jednotlivá věc je samostatně fungujícím svébytným objektem, s mnohovýznamovou výpovědí a často jedinečným a složitým příběhem. Ve skupině, nebo jen sobě nadohled, pak dostávají ještě jiný rozměr. Říká se, že každé dílo je obrazem samotného autora, odrazem jeho duše, že podle významu a výkladu věcí se dá rozklíčovat i autorova osobnost. No pak tedy „tě bůh“, protože právě u Karla Pauzera tohle platí dvojnásob. Je to člověk složitý, nebál bych se říct komplikovaný, ale zde v tom nejlepším smyslu slova. Člověk tichý, uzavřený, pokorný, skromný, v tvorbě pak ale nesmírně náročný a kritický. K sobě i k jiným. Přemýšlivý, až filosofický. Mimo svůj svět plachý, zranitelný, ostražitý. Proto tak nerad do společnosti lidí chodící a je vyhledávající, neboť o nich celý život pochybující.
Jeho plastiky z pálené hlíny, pryskyřice a laminátu, protkané kovovými tepnami a kostrami jsou jednoznačnou obžalobou lidského druhu, nastavením zrcadla všemu špatnému v nás. Na druhou stranu pak jednoznačnou obhajobou přírody a je jedno, jestli živé či neživé, specielně u Pauzera je tento rozdíl smazán, neboť z věci živé se může a taky často stane věc neživá a naopak. Všechny věci mají i svůj sochařský vývoj, často překvapivý i pro autora, kdy ne vždy má navrch právě on. Často si vznikající bytosti – nebytosti dělají co chtějí, jen v ten okamžik využívající přítomnosti svého stvořitele. A on se využívat nechá a myslím, že moc rád. A ony mu tu toleranci pak nakonec vrchovatě vrací. Jsem přesvědčen, že spolu mluví, nebo jinak komunikují. Jsou jak jeho děti, které miluje i nenávidí, trápí a raduje se s nimi, vidí v nich všechno špatné i dobré, má je prostě rád a je úplně jedno, jestli mají nohy, nebo listy. Protože i ty listnáče nejednou začnou chodit, objímat se, nebo fackovat. Mění anatomii i morfologii, vyvíjí se, stejně jako zvíře, nebo člověk. Když už se pak začnou příliš podobat živé bytosti, snad člověku, a často se tak i chovat, zaleknou se společně se stvořitelem Karlem a pokorně a rády se vrací mezi „ zelenáče“, nebo „ naháče „. Pauzerovi ale nikdy nepřestane záležet na jejich osudu, vždy je bude sledovat, chránit a podporovat, případně jim pomáhat v metamorfóze. Že jde o mnohem víc, než jen o vztah sochaře a soch, vypovídají i autorovy lyrické názvy plastik – Velký listnáč, Dlouhošíjka, Muší, Násilí v rodině, Průsvitka, Myší ouška atd.
Oběma odděleným prostorám zde v galerii dominují skupinové plastiky rodin, nechci říkat ze světa rostlin a zvířat, to je málo, takže ze světa Karla Pauzera. V zelené části výstavy vstupujeme najednou a zcela nekompromisně právě do tohoto světa absurdních, fantaskních bytostí, pseudopostav, na chlorofylu závislých hybridů, kteří nám toho chtějí tolik říct. A už tak dlouho. Posloucháme je, nebo spíš chceme je vůbec poslouchat? Co by jim i nám v dialogu pomohlo? Musíme se snad i my nakonec přeměnit a jen tak se jim přiblížit? A nebo o nás ve skutečnosti vůbec nestojí a volají jen po právu na vlastní existenci? Asi bychom je měli začít poslouchat, protože mám pocit, že ony tady budou i dlouho po nás, a to musí jejich autora- stvořitele neskonale těšit. Jsou elegantní, křehcí, tajemní, až legračně zranitelní, ale pozor na pána tvorstva, jeho skvělé zásahy už tolikrát obrátily všechno naruby. Aby se nenaplnily vize Johna Wyndhama a nepřišel Den Trifidů.
Skupinová plastika lysých, polidštěných tvorů „ Matka, dvě dcery, otec opodál“ už jen signifikantně ukazuje na trojvztah Pauzer – příroda – člověk a to všemi směry sem a tam. Nevím, jestli by nakonec opravdu nebylo lepší, kdyby jen takovéto a podobné bytosti zaplnili tento svět?! Matka kojící svá štěňata-lidšťata zde v relativním bezpečí Tomášské jeskyně, otec nedaleko střežící a chránící bezpečnost rodiny. Takhle nějak pradávno začínal i člověk. A jak skončil? Pauzer má o jednoznačně pozitivním vývoji a významu člověka již dávno jasno.
Výstavu doplňuje osm velkých kreseb – např. Větší klikatá, Spletené cibule, Zelený sosák, Bolehlava atd., které jsou citlivým a rovnocenným partnerem vystaveným plastikám. Pauzer opravdu patří mezi ty šťastné, kde socha i kresba takřka jedno jsou. Možná dokonce, že kresby jsou ještě více vypovídající o vnitřních běsech autora.
Bavte se, smějte se, přemýšlejte, užívejte! Plastiky jsou vytrženy ze svého domácího prostředí a ač jim to tady nesmírně sluší, asi se nedočkáme toho, co autor důvěrně zná, tedy že se za námi někde otočí hlava-list, poklepe nám na rameno kloubovitá končetina, nebo na nás zavrčí vůdce smečky. Ale nakonec kdoví?

Jelikož jste asi všichni zaregistrovali dnešní datum ve vztahu k autorovi, tak bych teď chtěl Karlovi popřát opravdu všechno jen to nejlepší k životnímu jubileu!

Děkuji Vám za pozornost!

M. Horák, Praha, 4. 12. 2006