André Chabot

Předpokládané hroby hrdinů Julese Verna

Galerie Navrátil | 28. 6. 2006–18. 8. 2006

Dobrý večer,
Po třech samostatných výstavách v galerii Litera v letech 1993, 1995 a 1996 máme možnost již podruhé, po roce 2004, vidět zde v galerii Navrátil práce Andre Chabota. Letos pětašedesátiletý francouzský umělec, autodidakt, je fotograf, výtvarník, profesor literatury, novinář, hlavně však sběratel hrobů, hřbitovů a oborů příbuzných.
Zde představuje vedle alegorických vozů smrti a dvou rakví-krabic hlavně dvanáct výsostně originálních osvětlených vstupů do světa bezbřehé fantazie, do světa neuvěřitelných dobrodružství, technických zázraků a nekonečné touhy po hledání, poznání a objevování. Do světa Julese Vernea a jeho hrdinů. Koho z nás, možná však hlavně kluků, neovlivnila a nenadchla literatura s úžasnými, nadčasovými, technicky propracovanými příběhy verneovek?!
Milovali jsme výpravy do světa pana Vernea, prostřednictvím jeho knih a příběhů jsme se ztotožňovali s postavami hrdinů a mohli být jejich prostřednictvím skutečně kdekoliv a dělat cokkoliv. A ačkoliv je slavný francouzský dramatik a prozaik již více jak sto let po smrti, jeho příběhy a hrdinové v nich jsou a zůstanou nesmrtelní.
Předpokládané hroby hrdinů Julese Vernea jsou velkou Chabotovou poctou a holdem jeho velkému krajanovi. Chabot znovu a znovu vstupuje do příběhů a dějů, které už důvěrně zná, prožívá všechna nebezpečí s našími hrdiny, dělá jim průvodce, aby jim nakonec umožnil stát se smrtelnými i s hmatatelným a faktickým důkazem jejich konce. Systematické a citlivé hledání míst možného posledního odpočinku jakoby teprve tady příběh definitivně ukončilo, dalo mu smysl a klid. Je to úsměvné, vtipné, ale taky dojemné a smutné. Všichni ti velcí muži jsou na konci cesty a jsem přesvědčen, že s výběrem i finální kompozicí umělce-hrobníka Chabota by byli spokojeni, snad nadšeni?! Katafalkem, křížem, deskou, náhrobním kamenem, hrobem osudy hrdinů ukončil, ale tím, že je nakonec dohledal a pochoval, je paradoxně nejvíc oživil, na okamžik zbořil fikce a posunul je do reality.Ti velcí z Cesty do středu Země, Pěti neděl v balóně, Cesty na Měsíc, Dvaceti tisíc mil pod mořem, Ocelového města, Vynálezu zkázy, Cesty kolem světa za 80 dní, Matyáše Sandorfa a další se jen usmívají. Jen oni a Andre Chabot vědí!
Černostříbrné pohřební náklaďáky se skleněnými sarkofágy jsou výkladní skříní nástrojů smrti, poprav. Elektrické křeslo, gilotina, injekce se smrtícím jedem, to vše ve skvělém a precizním provedení odkazují na autorovu zálibu v černém humoru, ale zde je i něco mnohem víc! Je to pocta, nebo výsměch, je to obhajoba, nebo obžaloba institutu poprav, těchto ještě dnes mnohde tolerovaných a souhlasně přijímaných společenských vražd?! Chabot je člověk citlivý, přemýšlivý, bezmezně milující život ve všech jeho podobách, ale i člověk ironizující, vysmívající se, útočící vtipem a inteligencí. Takže já osobně svůj názor mám, co vy? Je to konvoj směrem do světa, kde stále platí „ oko za oko, zub za zub“, nebo naopak konvoj již tento svět definitivně opouštějící na cestě do památníku minulosti?!
Objekt Poslední rendezvous je signifikantní a vícevýznamovou výpovědí autora. Jak on sám říká, smrt není správná a nechce se s její existencí smířit.Má rád život a chtěl by jich mít hned několik. V rozhovoru s Petrem Volfem z roku 2000 doslova říká: „ Smrti se strašně bojím. A tvorba se pro mne stala formou terapie a jakýmsi exorcismem mého strachu. Když jdu večer do postele a koukám do stropu, přemýšlím, není-li to poslední noc?!“
Poslední rendezvous je o nekonečnosti vztahu, o velké lásce až za hrob, o doslovném naplnění slov“ ani smrt nás nerozdělí“, nebo chcete-li „ i ve smrti spolu „.Může to ale taky znamenat- bez tebe jsem ztracen, co tam budu proboha sám dělat, nebo žárlím na tebe, nemůžu bez tebe být, takže když já, tak i ty! Já osobně znám spoustu ještě živých dvojic, které již mnoho let přežívají v podobných rakvích a možná vyrazí víko až v okamžiku skutečné smrti. To ale stoprocentně není případ Chabota. Ten si naopak určitě nejvíc přeje, aby po naplnění těch svých pěti, šesti životů spočinul v jedné společné rakvi se svoji milovanou partnerkou.
A ještě proč dvě rakve a ne dvě urny? Chabot jednoznačně odmítá pohřeb žehem, preferuje uložení do země.To pak zdůvodňuje obavou z předčasného pohřbu. V případě rakve, nebo hrobky se dá tento problém vyřešit nainstalováním zvonku. Jakmile se ale do těla pustí plameny, žádný zvonek už vám nepomůže.

Děkuji Vám za pozornost a odpočívejte v pokoji!

Martin Horák, Praha, 28. 6. 2006