Galerie Navrátil | 6. 9. 2006–10. 10. 2006

Dobrý večer,
minulé pondělí jsme si v Karlíně za zavřenými dveřmi připomněli již 15 let fungování galerie Litera. Kdo jste tam byl, víte, že na stěnách byly nalepeny malé barevné fotky, které jen pro ten jeden jediný večer měly připomenout všechny roky života galerie. Jsem rád, že dnešní výstavou fotografií Jaroslava Brabce – Jejich tváře – zde v galerii v Tomášské, můžeme vlastně začít s oslavou oficiální. Myslím teď tedy s oslavou oněch 15. narozenin.
Na osmnácti zvětšených fotografiích rozměru zhruba 60x90cm, můžeme výběrově vidět portréty vystavujících výtvarníků v rozmezí od listopadu 1991 do června 2005. Co fotka, to jeden černobílý záznam okamžiku přiřazený k jedné výstavě. Celých 13 takových okamžiků se týká práce Litery, proto ta výše zmíněná paralela. Sem patří Sozanský, Pauzer, Purkrábková, Beran, Janošek, Anderle, Nitsch, Nešleha, Janoušková, Brázda, Sobotka a Dzurko. Šest akcí – sochaři z roku 1999 zde zastoupeni Neprašem, akce RR Pocta Madoně – zde Střížek, Kafka, Kopecký, 3+2 – Chlupáč a Nováková patří sem, do galerie Navrátil.
Vyučený elektromontér, absolvent FAMU, kameraman, scénarista, filmový a divadelní řežisér, výtvarník, odborný poradce, autor hudby, humanista, potápěč, maratonec a fotograf, nar. v roce 1954. Výčet jeho filmových, televizních a divadelních počinů je dnes už úctyhodný. Spolupracoval snad se všemi slavnými jmény naší kinematografie. Sám pak nejvíce vzpomíná na Macháněho a Poláka. Z kolegů kameramanů pak opakovaně vyzdvihuje Milotu a Kučeru. Brabec sám je dnes již několikanásobným filmovým Českým lvem a ELSOU, tedy televizní lvicí. I když už jsem sledoval „Návštěvníky“, poprvé jsem plně zaregistroval jméno Brabec až s filmem „Proč?“. Ale až mnohem později mi kamarád na jedné výstavě řekl, že ten vousatý, štíhlý, energický muž co strká objektiv výtvarníkům do obličeje, je právě ten Brabec. V mládí chtěl malovat, dělat keramiku. Po vyučení si kupuje fotoaparát a začíná fotit. Fotí dodnes. A fotí skvěle. Viděl jsem již dříve pár jeho portrétních fotografií výtvarníků a běhal mi mráz po zádech. Stejně jako mi běhal při filmu „Kuře melancholik“. Obrovská směsice pocitů, emocí, vášní, lásky, radosti a smutku. Ten film jsem obrečel. Stejně jako jsem obrečel „Krvavý román“, ale tady s úplně jiného důvodu. Tuto Váchalovu studii kulturně a literárně historickou jsem viděl třikrát, tedy snažil se vidět. Dvakrát jsem odešel, nebyl jsem asi dost připraven, potřetí jsem to již zvládnul, ale byl jsem jak zpráskanej pes. Pak jsem si ale teprve přečetl knihu a pochopil, že ten film by Váchal sám jinak nenatočil.
Skvělé jsou televizní věci „Samota“ a „PF 77“, obě s Vlastou Chramostovou. Mám nahrané jeho dokumenty o Adrianě Šimotové a Zdeňku Sýkorovi, stejně jako jeho kratší věci o Neprašovi, znovu Šimotové a Malichovi pro GEN,GENUS.
V loňském roce z jeho iniciativy vznikl projekt na obnovu několika škol na Sumatře po ničivém zemětřesení. Z jeho pobytu v poškozených oblastech vznikl soubor fotografií „Banda Aceh – leden 2005“.
V posledních letech už Jaroslava Brabce – fotografa – vnímám. Na vernisážích, např. v NG, v Mánesu, u Míly Navrátila, ve Ztichlé klice atd., všude mačká spoušť. Nikoho neruší, nikomu nevadí, naopak všichni, hlavně pak ti focení ho snad vůbec nevnímají. Většina je focena ráda. Nemusí pózovat, maskovat vady nebo naopak zvýrazňovat přednosti. Brabec vidí a vždy si najde své místo, úhel a čas, kdy stiskne spoušť. Není místo pro pozlátko, jde se tvrdě až na dřeň. Ale jen tak to má smysl jak pro fotícího, tak i pro foceného. Tady je vysvětlení toho „objektivu vraženého do ksichtu“. Výtvarníci ho znají, mají ho rádi, důvěřují mu a proto si ho bez váhání pustí až k tělu. A právě díky oboustrannému respektu, často podloženému ještě přátelstvím, můžou vzniknout takové fotky, které pak zde i my máme možnost vidět.

K jednotlivým fotografiím:
Pohled Věry Janouškové přes okno ateliéru do zahrady vzrostlých soch.
Tiché, kuchyňské posezení s Věrou Novákovou.
Sochař, topenář Karel Nepraš při práci na pomníku jezdecké sochy.
Mnohovýznamové gesto Karla Pauzera.
Důstojnost a až plachost Hermanna Nitsche, tak v kontrastu s jeho tvorbou.
Magická podoba Čestmíra Janoška v malostranské výloze.
Vladimír Kopecký – obličej, který nemá sobě rovného. Myšleno v tom nejlepším smyslu slova.
Jako by volně se vznášející neživá hlava v panoptiku Jiřího Sozanského.
Neuvěřitelný, vpravdě již historický portrét černého Ivana Sobotky.
Kartografická tvář Pavla Brázdy, tvář, která by mohla a měla tolik říct.
Zda-li ještě žije kočka Hany Purkrábkové? Možná že už sama hliněná choulí se k některé ze stejně hliněných sedících soch.
Antonín Střížek – momentálně nemeditující, nevařící, ani neběhající, natož pak malující, jen sedící.
Věčně zahloubaná a nápady chrlící noblesní hlava Pavla Nešlehy.
Rom – nerom Rudolf Dzurko, už dávno sám složený z drcených barevných skel.
Dělník, tiskař, grafik od pána boha, Jiří Anderle.
Zdeněk Beran – velký bard a duch české malby.
Miloslav Chlupáč – dle mého soudu bezesporu největší současný žijící český sochař.
Osobitý smysl pro humor, ptákoviny všeho druhu, schopnost zdánlivě jednoduchou formou dloubnout do žeber + entomologie – to je Ivan Kafka.

K jednotlivým fotografiím jsou Mílou Navrátilem přiřazeny pozvánky z výstav fotografovaných výtvarníků.

Závěrem se ještě vrátím k té patnáctce Litery. Třikrát díky. Všem umělcům, tedy nejen těm zde zvěčnělým, ale opravdu všem, kteří kdy u Míly vystavovali + všem lidem s oběma galeriemi sympatizujícími. Mílovi Navrátilovi, že tu káru pořád ještě statečně táhne, i když je stále težší a kopec strmější. Nakonec pak velké díky Jaroslavu Brabcovi a jeho fotografiím, díky kterým můžeme stát opět na začátku a zprostředkovaně si rok po roce připomenout.

Teď už jen naše tváře obraťme k jejich tvářím!

Děkuji Vám za pozornost!

Martin Horák