Vladimír Materna

Fotografie

Galerie Litera | 18. 9. 2006–20. 10. 2006

Dobrý večer!

Tento měsíc je u Míly Navrátila měsícem fotografickým. V Tomášské visí Jaroslav Brabec, zde v Liteře Vladimír Materna. Malíř, a to zdůrazňuji, především malíř, muzikant – dnes už jen milovník dobré hudby, básník, nebo spíše jak on sám říká, člověk píšící, bývalý atlet a potápěč, tenista i současný, celoživotní tramp a fotograf, který se narodil roku 1935 v Praze. Lidé, jakkoliv s Mílou a jeho galeriemi spřízněni, již dobře znají Maternu – malíře. Přesně tady, v roce 2000, začíná spolupráce N. + M. výstavou obrazů a prací na papíře, nazvanou „ Z prachu a barev“. Pak ještě dvakrát, v roce 2002 a v roce loňském, tedy 2005, jsme mohli vidět jeho obrazy na Malé Straně.
Dnes tedy fotografie. Ze všech výše uvedených příměrů by sám Materna nepodepsal jen jediný a to Materna – fotograf. K tomu se totiž již dnes vůbec nehlásí, naopak svoji fotografickou minulost už sám pro sebe dávno pohřbil a zcela vytlačil ze svého podvědomí. Nebo se o to neustále snaží. Byla to dlouhá a těžká práce doslova ho dokopat a přesvědčit alespoň k nějakému, i když jen mírnému přikývnutí. Byl to ale takový souhlas – nesouhlas, tedy více nesouhlas , ale nakonec jsme si to s Mílou prosadili, a přiznám se, že i trochu navzdory autorovi vystavili. Hned ale musím jednoznačně říct, že když ne přímo jediným, tedy určitě hlavním kriteriem byla kvalita, sdělnost a uhrančivost samotných fotografií. Když jsem před časem Mílovi ukázal pár Maternových fotek, okamžitě zareagoval, že je to skvělý a že mu uděláme výstavu. Materna fotil vždy, ale naplno, jak s oblibou říká o svém malování „ hlava – nehlava „,se fotografování věnuje od roku 1979 do roku 1987. Všechny zde vystavené fotografie jsou z počátku 80 – tých let dnes již minulého století, kdy vůbec nemaluje, jen fotí a píše. Jeho cesty za fotkou ho v té době zcela pohltily a nahradily mu plnohodnotně plátno, barvy a štětce. Opakuji, v té době. Je to pro něho jen jiná forma obrovské potřeby nějak se výtvarně vyjádřit. Ale pouze sám pro sebe, nikdy u něho nebyly ambice své věci ukazovat, nebo dokonce vystavovat. Vím dobře, jaká práce a nekonečné odhodlávání vedly k prezentaci jeho obrazů, jeho fotky pak viděla opravdu jen hrstka lidí. Všechno to souvisí s jeho obrovskou, až nenormální sebekritičností. Programová sebedestrukce. Identita dostává pěkně zabrat. Je to člověk neustále o sobě pochybující, stále se sebou nespokojený, což by už mohlo být i klidně považováno za jeho jednoznačně vypovídající, životní krédo. V malování a v kreslení si po desetiletích již svůj osobitý výraz našel, a i když je jeho každé další předstoupení před bílé plátno znovu a znovu bojem na život a na smrt, stojí nohama pevně na zemi, na pevné půdě. Je to již jeho teritorium. Ve vazbě ke svému fotografickému období pro něho žádná pevná půda neexistuje. Dnes už toto období bere jen jako přechodové , od jedné etapy malování ke druhé, která již bez dalšího přerušení přetrvává dodnes.

Když jsem před mnoha lety v atelieru v Písecké viděl několik prvních fotek, byl jsem nadšenej. Trvalo mi ale právě těch několik dalších let, než jsem Máťu ukecal, aby mi ukázal i fotky ostatní. Nakonec jsme si jedno takové prohlížecí a pro mě neuvěřitelné odpoledne udělali. Překvapilo mě, že si pamatuje historii většiny fotografií – kdy, kde a jak?! Některé pak doplnil celým příběhem. Po letech tak přede mnou a se mnou listoval ve svém fotografickém denníku, vzpomínky jen nevyvolávaly popsané řádky, ale černobílé zvětšeniny lesů, luk, lomů, různých zátiší, hrobů, vraků, hadic, drátů, sítí, domů, lodí, křovin a trav. A lidí. Anonymních, ale hlavně pak lidí, kteří vstoupili nesmazatelně do jeho života. Radik, Vávra, Žák, David, Viktor a mnoho dalších. A pak ta spousta neuvěřitelných autoportrétů. Jednou s vajíčkem schoulený na terase atelieru, podruhé vykukující z krmelce v hlubokých lesích, nebo stojící před maringotkou v polích, s papírovou domorodou , až rituální maskou na hlavě. Atd.,atd..

Po dlouhé etapě jeho života v Písecké, kdy je donucen atelier opustit, dokonce flustrovaný Materna vyhazuje všechny krabice s pečlivě vedenými negativy. Jsou naštěstí před kontejnerem nakonec zachráněny, aby pro mne s Jirkou Valentou byly a jsou předmětem nekonečné snahy tyto negativy probrat, zpřehlednit, zdokumentovat a zarchivovat. K této výstavě jsme ale negativy nepotřebovali. Dvacet zde vystavených fotografií jsou originály, které si Materna dělal v osmdesátých letech sám, kdy se mu Písecká dočasně změnila na fotoatelier s temnou komorou. I to následné nalepení na čtvrky, to vše je jeho původní práce. Nechtěli jsme s Mílou nic měnit. Takto zvětšených a podlepených fotografií existují stovky, tak si asi dovedete představit, jak vypadal výběr na tuto výstavu. A to i bez přihlédnutí k nechuti autora své věci vystavit. Po několika etapách bolestných předvýběrů nakonec vznikl Maternův výběr asi třiceti fotografií. Z tohoto souboru pak Míla Navrátil některé vyměnil a celý soubor umenšil na stávající počet dvaceti. Výsledek vidíte! Je to jen drobná ukázka z fotografické minulosti Vladimíra Materny. Malý exkurz do jeho vidění věcí kolem nás. Ale opakuji, opravdu jen malá ochutnávka.
Slovy Materny je to jeho první a zaručeně poslední fotografická výstava. Tak se dobře dívejte a užívejte si to. Moc bychom si přáli, aby vás výstava potěšila, tak jako potěšila nás. Teď myslím tedy Mílu a mě. A kdyby nakonec potěšila i Maternu, byla by to třešnička na dortu. Máťo, máme tě rádi!

Děkuji Vám za pozornost!

M. Horák