Lubomír Fuxa

Beton

Galerie Litera | 3. 5. 2005 – 20. 5. 2005

Fotografie znamená krok do reálného nebo surreálného světa. Fotografická řeč Lubomíra Fuxy přináší něco z obou těchto světů. Po cyklu „Kytice“, křehkých kinetických záznamech volně inspirovaných Erbenovými temně laděnými verši, přichází jeho nový cyklus „Beton“. Rozdíl mezi těmito autorskými sériemi se zdá být na první pohled propastný. Místo jemného lyrického pohybu tu vidíme prozaickou nehybnost. Místo snově imaginárních prostor vidíme zcela čitelný úsek civilizační krajiny. A místo nekonečných variací tančícího tvaru vidíme zdánlivě neměnný jev městského prostředí. Zůstat bez dalšího přemítání u těchto kontrastů by však znamenalo ignorovat to, co je naopak spojuje, a tím i nepostřehnout skrytý smysl Fuxovy tvorby.

Lubomír Fuxa je především autor svou podstatou vybavený pro velkorysé prostorové a časové vnímání. Jeho soustředěné a kontemplativní výjevy, často bez aktivní účasti lidské figury, promlouvají o lidské přítomnosti jako o stopách po věčně neklidném lidském duchu. Figura se u Fuxy občas výmluvně mění v rozmazaný přízrak, napůl čitelnou bytost, napůl stín, který se rozplývá do svého setrvalého kontextu, kterým jako smrtelník prochází. Ve Fuxových fotografiích i ten nejoproštěnější prostor tiše, nenápadně rezonuje s tušenými residuálními ozvěnami lidského počínání v čase, který je mnohdy už dávno pryč. Tak jako sochař pracuje s plastickým dialogem hmotného objemu a prázdna, pracuje i Lubomír Fuxa se symbolickou hodnotou přítomnosti či nepřítomnosti, kde časoprostor výjevů vyvolává intuitivní pocit, že dlouho trvající stav opuštěnosti je nedílnou součástí momentálních okamžiků konkrétní přítomnosti.

Nyní bych si dovolil rychlou exkurzi zpět do 19. století. Mezi rokem 1888 a 1891 namaloval Claude Monet sérii obrazů s kupkami sena. Téma a variace se sice již dříve stávaly součástí Monetovy tvorby, ale jeho „Kupky sena“ představovaly první vědomě koncipovaný cyklus. V rozhovoru s holandským kritikem v roce 1891 Monet zdůraznil důležitost vnímat sérii jako celek. Naznačil, že oddělit specifický okamžik tím, že malíř zobrazuje předmět jen jednou, by znamenalo popřít úhelný aspekt reality, a sice plynutí času. Jelikož jeden okamžik existuje pouze ve vztahu k dalším okamžikům, jednotlivý obraz nemůže sdělit „pravý a přesný“ účinek, jako ho sám Monet nazval, dotyčné série jako celku. Monet zároveň naznačil, že subjektivní faktory již začaly hrát stále větší roli v jeho tvorbě a že začal malovat své prožívání určitých jevů spíše než ty jevy samotné.

O více než století později, nikoli v prosvětleném poli ve francouzském Giverny, ale na ulici v pražských Dejvicích, Lubomír Fuxa usiluje analogicky o zachycování jakési neproměnlivé, časově zakotvené podstaty prostřednictvím neustálé optické proměny. Ústředním motivem se stal účelový, betonem upevněný průsek do pozvolného travnatého svahu. A před tím úsek uliční plochy s kanalizačním krytem. Těžko by se našlo obyčejnější ohnisko tvůrčí pozornosti. Jenže fotograf se znovu a znovu vrací na toto místo, fotí jeho změny, nepovšimnuté nikým jiným, podle světla a počasí. Beton, materiál symbolizující stálost, získává naopak stále nové tváře. Beton, materiál symbolizující inertní stabilitu, se ukáže jako organismus živě zapojený do svého okolí. Beton, symbolizující především ve své brutální sídlištní podobě něco neestetického, nelidského, se nám naopak vyjeví jako jemná, hravá strukturální paleta téměř nekonečných odstínů. A přece beton zde konstantní je, nikoliv pouze fyzicky, ale jako bod k upírání vnějšího i vnitřního zraku. Tento poustevnicky spatřený útvar, toto zvláštní místo k zastavení a k zamyšlení odkrývá neviditelnou nit času, přitom ale poukazuje také na bohatý potenciál vnímání, zakletý v nás i v našem světě, potenciál, který v zaslepeném spěchu však bývá málokdy aktivován.

Richard Drury