Zdeněk Beran

Selanka Staronových Struktur

Galerie Navrátil | 15. 9. 2003–2. 11. 2003

Vystudoval na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru prof. Sychry v letech 1956–1962. Patřil do skupiny Konfrontace, která v roce 1960 vytvářela u nás specifickou podobu evropského informelu. Expresívnost jeho počátků nalezla na přelomu 50. a 60. let výraz ve strukturální abstrakci. V nízkých reliéfech strukturálně zpracovaných hmot s gestickými zásahy řešil od počátku 60. let ztvárnění principu destrukce, který se stal základním východiskem jeho další práce. Od druhé poloviny 60. let se v tvorbě prosazovaly figurativní prvky, které sestavoval do bizardně fantazijních tvarů, předznamenávající příští objekty. Toto úsilí vyvrcholilo pozoruhodnou realizací řady objektů, z nichž vytvořil v letech 1970 – 1971 rozsáhlý environment nazvaný Rehabilitační oddělení Dr. Dr. S neúprosnou syrovostí jím vyslovoval prožitek ohrožení samotné podstaty lidské existence. Současně se vznikem dalších objektů zpřesňoval v kresbě a malbě techniku zpodobení prvků reality. Verismus jeho práce byl současný s tehdy se prosazujícím hyperrealismem. V roce 1980 vytvořil spolu s dalšími umělci nezvyklou instalaci objektů v koncentračním táboře Terezín. Od počátku 80. let uplatňuje v projektech interiérů propojování klasické malby s reálnými předměty, jenž provádí s jistým intelektuálním odstupem.
Práce s objektem se přesunuje do oblasti objektových a obrazových instalací, z nichž umělec využívá i rubové strany obrazu a pracuje se vzájemně nesourodými materiály, konfliktivními vůči funkci závěsného obrazu (Hra s obrazy v prostoru, 1988 – 1999; Odvrácená strana obrazu, 1996 – 97). Vznikají projekty hromad, k jejichž inspiraci svým způsobem přispělo soustřeďování a přeskupování devastovaných prvků monumentálního environmentu Rehabilitační oddělení Dr. Dr. (1971). Jednou z dalších fází tohoto celku bylo jeho faktické „pohřbení“ (1993 – 94) do jámy v zahradě Bredovského zámku u Lemberka a překrytí skleněnou deskou. V současnosti došlo k jeho „exhumaci“ a nové instalaci. V obrazech monumentálních rozměrů umělec nadále propracovává své existenciální téma pomíjivosti a rozpadu.
Samostatně vystavuje od roku 1971. Kolektivních výstav se účastní od roku 1960. Svými díly je zastoupen ve veřejných a soukromých sbírkách jak Čechách, tak i v zahraničí. Od roku 1987 je členem Zaostalých.
V roce 1989 získal stipendium The Pollock-Krasner Fondation. Od roku 1990 působí na Akademii Výtvarných umění v Praze, kde od roku 1991 jako profesor vede školu klasických malířských technik.

(Použit výňatek textu Mahuleny Nešlehové z katalogu „Zaostalí“)