Kateřina Štenclová
Skoromonochromy
Galerie Navrátil | 7. 11. 2001–2. 12. 2001
Když mi Kateřina Štenclová představovala pojetí své nové výstavy, tak se mi v duchu vybavila slova Johna Cage „Skladba ve slovech“:
Jsem tady, a není co říct. Jestli jsou mezi vámi ti, kteří chtějí někam dojít, ať si jdou, budou-li chtít
Ticho; co ale ticho vyžaduje – abych dále mluvil.
Může se to zdát protichůdné, zvlášť když cituji slova hudebníka. Ale kdo zná Kateřinu Štenclovou dobře ví, jak moc její malířská tvorba úzce souvisí s tvorbou hudební skladby, jak toto „souznění smyslů“ je ve středu jejího uměleckého záměru a jak se brání vyprávění děje.
Více než o zdánlivé překračování hranic doplněné patetickým postojem, jde zde především o hru konfrontací pomyslných ohraničení a daností. Viditelně kritický pohled nespočívá v úplné rezignaci vůči pravidlům, ale spíše pokračováním potřeby se vymezit vůči dogmatům.
Na co se autorka ptá? Jaké je rozpětí čisté dokonalosti? Až kam lze přijímat nekontrolovatelnost úmyslně vyvolanou náhodou?
Anamnézu celého procesu tvorby z pohybu štětce v křivkách, v hutné barvě. Barva jako by se stala fyzickou a obraz se proměnil v otvor, který proniká barevnou hmotou.Systém barevných kvalit vynucený průmyslovým rozvojem je zde nahrazen paradoxně objektivně – subjektivním systémem znaků barev, jenž je výsledkem osobní zkušenosti. Zde je možné přirovnání k léčení homeopatií.
Kateřina Štenclová rozvíjí téma barvy v cyklech, každý obraz je tak součástí celku se kterým se konfrontuje, ne však ne úkor ztráty své identity, Danost prostoru výstavy, bělost zdí, to vše předurčuje charakter tvorby i instalaci.
Teď už záleží jen na vás, zda přijmete pozvání na oslavu barev.
Christian Jacques