Kateřina Štenclová

Skoromonochromy

Galerie Navrátil | 7. 11. 2001–2. 12. 2001

Když mi Kateřina Štenclová představovala pojetí své nové výstavy, tak se mi v duchu vybavila slova Johna Cage „Skladba ve slovech“:
Jsem tady, a není co říct. Jestli jsou mezi vámi ti, kteří chtějí někam dojít, ať si jdou, budou-li chtít
Ticho; co ale ticho vyžaduje – abych dále mluvil.

Může se to zdát protichůdné, zvlášť když cituji slova hudebníka. Ale kdo zná Kateřinu Štenclovou dobře ví, jak moc její malířská tvorba úzce souvisí s tvorbou hudební skladby, jak toto „souznění smyslů“ je ve středu jejího uměleckého záměru a jak se brání vyprávění děje.

To vše se týká i této výstavy s názvem Skoromonochromy, která je volným uvažováním nad možnostmi a hranicemi abstraktního výrazu. Navazuje tak na výstavu ve Veletržním paláci z roku 1999 „Hranice událostí“.
 

Více než o zdánlivé překračování hranic doplněné patetickým postojem, jde zde především o hru konfrontací pomyslných ohraničení a daností. Viditelně kritický pohled nespočívá v úplné rezignaci vůči pravidlům, ale spíše pokračováním potřeby se vymezit vůči dogmatům.

Umělkyně hledá na základě své zkušenosti a daného osobního výrazu, jako vždy v jejím případě, novou citlivost barvy.
 
Monochrom – dokonalý, virtuální prostor, uzavřený pojem, vybízí Kateřinu Štenclovou k úvaze a k technickému experimentování s touto uzavřeností a vedl ji k citlivému až příkrému narušování dané jednobarevnosti.
 
Z odstínů, z kvality barev, z gest štětce vyzařuje vitální energie.
 

Na co se autorka ptá? Jaké je rozpětí čisté dokonalosti? Až kam lze přijímat nekontrolovatelnost úmyslně vyvolanou náhodou?

Záměrem je zkoumání estetických možností.
 
Výběrem průmyslově, někdy až chemicky zabarvených barev nás Kateřina Štenclová provokuje k přemítání o lákadlech reklamy, tak užívaných v naší moderní či post-moderní společnosti. Tak nás přivádí dobrovolně do umělých veřejných prostor, kde barva slouží předstírání dokonalosti a krásy, která nám je nabízena pro splnění tužeb. Z těchto asociací jasně vyplývá umělecký kritický postoj.
 

Anamnézu celého procesu tvorby z pohybu štětce v křivkách, v hutné barvě. Barva jako by se stala fyzickou a obraz se proměnil v otvor, který proniká barevnou hmotou.Systém barevných kvalit vynucený průmyslovým rozvojem je zde nahrazen paradoxně objektivně – subjektivním systémem znaků barev, jenž je výsledkem osobní zkušenosti. Zde je možné přirovnání k léčení homeopatií.

Malba pro Kateřinu Štenclovou není symbolickým vyjádřením, ale spíše obrazem čisté kreativity a manifestem vizuální zkušenosti v barvě i s barvou.
 

Kateřina Štenclová rozvíjí téma barvy v cyklech, každý obraz je tak součástí celku se kterým se konfrontuje, ne však ne úkor ztráty své identity, Danost prostoru výstavy, bělost zdí, to vše předurčuje charakter tvorby i instalaci.

V těchto všech souvislostech prohlubování meditace a v rozšiřování prostoru vizuální zkušenosti je třeba chápat podle mého názoru i paralelní výstavu FOTOBRAZY v galerii Litera.
 

Teď už záleží jen na vás, zda přijmete pozvání na oslavu barev.

Christian Jacques