Aleš Ogoun

Barvy noci, stíny dne

Galerie Litera  Galerie Navrátil | 10. 1. 2001–4. 2. 2001

Soubor děl, který nám Aleš Ogoun představuje na dvou výstavách v Galerii Navrátil a v Galerii Litera, nese název, jehož vyvážená protichůdnost vyplývá z úsilí zevrubně zhodnotit možnosti zobrazení. Název „Barvy noci a stíny dne“ nám totiž lehce naznačuje, že tma nemusí nutně znamenat automaticky nevidění, a světlo nemusí znamenat automaticky vidění.
Koncepční osu, která spojuje vnitřní svět Ogounova projevu, lze stručně shrnout podle názvu jednoho jeho obrazu z roku 1995: Hmota nehmota. Tímto pojmem je překlenuto pole, ve kterém se Ogoun znovu a znovu vydává na průzkumné cesty z hmotné skutečnosti k abstrahovaným sférám myšlenek a pocitů s jejich samostatnými formami a barvami. Tento pohyb autorova vidění se někdy orientuje kamsi k částečné odhmotněnosti, jindy zase provokativně zůstává na samotné hranici konkrétní předmětnosti a fluidní nepředmětnosti. Především si však klade za cíl obnažovat organickou sílu, která skrytě a různorodě prostupuje veškerým bytím.

Přes zdánlivou volnost přístupu má Ogounovo pátrání naopak pečlivě promyšlený a strukturovaný sled. Rozjitřená smyslnost, humor a ironie, kterými se jeho díla jasně vyznačují, jsou ve skutečnosti spíše nejuchopitelnější prvky většího celku, který se odkrývá před divákem se stejnou posloupností, tak, jak jej autor buduje na plátně. Ve svých novějších pracích nechává projít často až banální náměty prismatem tvůrčího přetvoření. Procesem rytmického rozložení vzníká pokaždé znovuzrozená obrazová síť autorových myšlenkových a citových představ v podobě pestrých, leč tolikrát introspektivně pojatých útvarů. Nehledejme v nich účelová poselství; stačí jen tiše vnímat, jak rezonují vlastním vnitřním významem.

V tom, jak Aleš Ogoun rozkládá samozřejmou kostru vnější reality do energetických struktur s vlastními zákonitostmi, se nám může jevit alespoň zčásti jako intuitivní následovník určitých modernistických tendencí, které usilovaly o symbolické pojetí světa jako souhrnu dynamických sil. Ogounovi jde obdobně o kontinuitu vlastního vědomí, umožněnou samotným tvůrčím činem. Ani u jeho sublimovanějších projevů mu však nejde o kýženou „čistou“ abstrakci, o únik do konceptuální sféry zcela mimo figurativní oblast. Naopak pracuje stále s ryzí lidskostí, se všemi pochybnostmi a nejasnostmi, které tato lidskost obnáší. Na rozdíl od chtěných a životem nepodložených průniků do nekonečna, s nimiž se shledáváme u mnoha současných výtvarníků, u Ogouna cítíme polohu zodpovědné smrtelnosti, cítíme zranitelnost, která plní jeho duchovní reflexe mnohem hlubší přesvědčivostí.

Ogoun je vyznavačem humanismu do všech jeho důsledků. To znamená, že jeho překomponování prostorových rovin a následných pohybových účinů je věcí dialogu s divákem, kterému nabízí možnost vstoupit do živé problematiky obrazové plochy. Jeho díla nejsou účelově převlečené ideové záměry, přijdou k nám s otevřenou a bohatou osobitostí; žijí životem svého tvůrce. Koneckonců zjišťujeme podstatnou skutečnost, že nás autor vede barevnou, světelnou, možná i zvukovou metaforikou lidského hmatu, onoho doteku prvotního poznání.

Jestliže den přináší ucelení toho, co vidíme a fragmentaci toho, co cítíme, noc, naopak, roztavuje vidění a zaostřuje cítění. Zdá se, že tento nekonečný a univerzální proces rozplynutí a soustředění se věrně, citlivě a komplexně odráží v látce Ogounových obrazů.

Richard Drury