Marc Giai-Miniet

Abraham Hadad

Obrazy

Galerie Navrátil |  5. 6. 2001–1. 7. 2001

Říci něco smysluplného k tvorbě pařížských umělců Minieta a Hadada je obtížné, neboť jejich obrazy jsou ve své podstatě tak výmluvné, že nepotřebují vysvětlovat. Tuto léčku vlastní trapnosti koneckonců nastraží na ambiciózní kritiky každé dobré umění, které je jen trochu nadáno silou vlastní výpovědi. Jak totiž pojmenovat zážitek, který je ve své autentičnosti nepřenosný a nesdělitelný? Jak hodnotit duchovní prožitky, které se příčí jakémukoliv zařazení? Jak popsat výstižně dílo, které nepoužívá nic z aktuální vizuální obraznosti světa reklamy a médií a využívá toliko empatie svého tvůrce?
 
Jako bychom již zapomněli, že umění může přinášet osobní sdělení i postoj, skrze metafory tvarů, barev, výrazů a nikoliv jen pomocí citací zprostředkovaných událostí. Jako bychom zapomněli, že člověčí duše je v údělu svých lidských nosičů a tělesných schránek stejně dramatická, šlechetná, jako ubohá. To je Hadad, dívající se na svět pronikavýma očima laskavého čaroděje, který své fiktivní a přece tolik lidské postavy, vystavil ironické trpkosti svého vlastního údělu. Hadad, kořenící v jiné kulturní zkušenosti, který si neví rady s výtvarným evropským jazykem, vypráví přesvědčivě na pozadí často banálních scén, svůj identifikační příběh o pokoře a odevzdanosti. Malinký a pochybovačný Giai- Miniet zase svůj temný epos o závislosti…
 
Hadadovy naivní obrazy, jakkoliv se mohou zdát rafinované ve své obsahové významovosti, jsou o jednom. O lidskosti a člověčím dotýkání, jež si neklade konvenční zábrany a brání se směšným předsudkům. Všude tam je Hadad, s otevřenýma očima, svých nic nepředstírajících bytostí. Všude tam je také Giai-Miniet, v imaginárních rozhovorech pofidérních metamorfozovaných torz, jež se v pitoreskní podívané klonují z imaginárních skvrn umělcovi inspirační vize a noří se či vystupují z uhrančivé tmy nereálného světa představ. Uzavřeni v neprodyšných interiérech i v prostorách svého vlastního bytí, spojeni ve své mlčenlivosti vnějšími prostředky komunikace. Jaký vetřelec přichází skrze červa nebo hadici, jejíž odlesk nesděluje jen směšný objem, ale připomíná nám tíhu prožívané iracionality? Jaké znamení a sdělení k nám přichází z magického světa Giai-Minietových obrazů, jehož postavy z kultu vlastní jedinečnosti, argumentují jen svoji zbytečnost?
 

Hadadova lidskost a pokora, setkává se na této výstavě s Minietovým rouhačstvím, které zpochybňuje naše nároky být jedineční. Duální systém víry a skepse jímž citlivá lidská bytost nutně prochází, činí jejich výpověď stále aktuální: Je opravdu tolik důležité vědět kdo je skutečným vítězem v běhu o život, když všichni jsme již předem poraženi?

Jan Paul, V Praze 5. 6. 2001