František Skála

Božské substance

Galerie Litera | 12. 11.–21. 12. 2018

Připravil jsem tato jídla v srpnu tohoto léta ve spolupráci s bohy a mojí ženou. Některá pocházejí z minulých staletí, jiná ze staletí budoucích.
Nepodléhají zkáze, pouze lehce zrají, a jsou určena pro pastvu očí a duše.
Celou hostinu je možno vnímat jako božskou krajinu, která není pevně ukotvena a jejíž části se mohou dle potřeby přesunovat a proměňovat.
Rovněž měřítka a zorné úhly pozorovatele se při procházce po stole musí měnit, protože kromě samotných pokrmů a substancí jsou tu rozličné stavby, které lze chápat jako jejich přirozené výskytiště, nebo servírovací stolky a „nabízítka“.
Tyto pod-nosy, mísy, tácky, sáčky, dečky, stánky, chrámky, prámy a loďky(www.podnosymísytáckysáčkydečkystánkychrámkyprámyloďky.cz) pak slouží k jejich prezentaci, uložení nebo přesunům.
Kromě toho jsou tu tzv „monumenty“, které upozorňují na křehké kvality substancí jako např. „Monument lesních vůní“ nebo „Ostrov jižního moře“. Jiní kladou důraz na tradici, neměnnost a trvání jako např. „chrámek japonského sýra“, nebo reagují na událost, jako „pomník cukrovým lyžařům“. Samotné substancie sú predobrazmi jedál tzv. „Eidosů“ vytvořené bohy jako archetypy jídel pozemských. Na zemi se objevují častokrát v jiné, zašifrované podobě.
Moje práce se dá tedy chápat jako služba porodního asisitenta, nebo spíše pomocníka v božské kuchyni, který občas něco uždíbne a leccos odpozoroval.

František Skála

 

 

 

TEXT K ZAHÁJENÍ VÝSTAVY FRATIŠKA SKÁLY „BOŽSKÉ SUBSTANCE“ V GALERII LITERA ZÁŘÍ 2001
Napsal Pablo Augenblau, přečetl Dr. Petřík

„Krása není znamením dobroty – leda ve stáří !“ Potáhneme-li tento Jean Paulův výrok k oboru poživatin, těžko v něm, po tomto posunu hledáme – mimo snad vína – jakýkoli smysl. Dojem nepatřičnosti se však jistě vytratí, staneme v úžasu před těmito (posunek) uměle právě stvořenými, lahodně starožitnými pochutinami, božskými substancemi, pana Františka Skály.

Zde hleďme na rustikální opukový pecen vyviklaný z rozbředlé červenice v základech nakloněné zdi rozpadlého špýcharu ! Kdopak by se opovážil zbytečně okoušet jeho chuť ? Nepochybná starobná krása chleba mluví o podstatě jeho dobroty tolik, že není potřeby použít jiných labužnických zkumadel, než pouhý zrak a zkušenost zjemnělého gurmána. A tak je tomu popořadě u všech dalších, jakoby pro bohy vytvořených, labužnických substancí.

Ano, labužnické vychutnávání je tím pravým přístupem, kterému má se procházeč touto výstavou, při vší bedlivosti oddávat.
„Labužnictví, jak praví Savarin, řídí celičký život, neboť pláč novorozence volá po mateřském prsu a umírající přijímá ještě s trochou radosti poslední dávku, kterou bohužel již nestráví.“ To říká Savarin,

Může být případnější návod jek vychutnat tyto substance ? Obsah zde těchto aluminiových i měděných mis, jistě je hbitou, byť krutou odpovědí na volání citovaného kojence, a bude-li chtít některý ze starších návštěvníků v zoufalství z krátícího se času některou substanci vychutnat i chuťovými pohárky, bude pak, při pitvě, mnohá terrakotová buchta nalezena ve své jsoucnosti nestrávena.
Ale dosti již školometského žmoulání zde vystavených artefaktů a k nim příhodných citátů klasiků. Zahleďme se do třpytného lesku hliníku a skla, špekového lesku sýrů, kostí a zeleniny, matu opuky a dřev, strupu rzi a chlupu z divočáka. Sledujme lebku potaženou škárou z houby a uvěřme, že krása opravdu není znamením dobroty! – leda ve stáří!